Na rozdíl od svého otce a bratra si Emilio Estevez nikdy nezměnil jméno. Z Ramona Esteveze se stal Martin Sheen a Carlos Estevez je známější jako Charlie Sheen, ale Emilio svůj latinskoamerický původ nikdy nezpeněžil kvůli atraktivitě pro masový trh (čti: pro bělochy), ani když byl mladý ambiciózní teenager a to, že by byl známý jako syn svého otce, by jeho kariéře jen pomohlo.
„Mé rozhodnutí se tehdy setkalo s velkým odporem,“ říká Estevez. „Ale bylo mi naprosto jasné, že můj otec si své jméno zasloužil a já ne.“
Sedíme v soukromém klubu pro členy v centru Londýna, a přestože je neochvějně zdvořilý, nevypadá úplně příjemně. „Na takových místech se obvykle nezdržuji,“ říká. Přestože patří k jedné z nejslavnějších hollywoodských dynastií, Estevezovi nikdy nebyli známí svým leskem; když Martin Sheen v roce 2011 vystoupil v pořadu Desert Island Discs, řekl, že golf hraje pouze na veřejných hřištích, nikoli na mnoha soukromých hřištích v Los Angeles, kde se herci jeho formátu obvykle vyskytují.
„Není mi příjemné patřit do soukromého klubu,“ řekl Sheen. „Má to v sobě pocit privilegovanosti a oprávněnosti, což se mi hluboce příčí.“
Z Esteveze je cítit podobná vážnost, jakási morální přímost, když sedí vojácky rovně na svém místě. Demi Mooreová, která byla s Estevezem v osmdesátých letech krátce zasnoubená, ve svých nedávno vydaných pamětech říká, že když jim oběma bylo ještě dvacet, donutil ji přestat kouřit, a já mu to věřím: má výraz člověka, který je zmatený z každého, kdo ztrácí čas něčím lehkovážným.
Naneštěstí pro něj mám otázku, o které vím, že mu právě taková přijde, a je to otázka, na kterou musel odpovídat v podstatě každý den svého života v posledních třech desetiletích. Ukázalo se totiž, že ponechání si svého jména Estevezovi v kariéře nijak nebránilo – když už, tak byl pro své vlastní dobro až příliš úspěšný. Můžu se zeptat jen na jednu věc ohledně Brat Pack?“
„Mmm,“ povzdechne si poraženě, jako už celá čtyři desetiletí.
Nemyslí si, že ve filmu Oheň svatého Elma byla jeho postava – která je vykreslena jako velký romantik, protože vystopovala Andie MacDowellovou a násilím ji políbila – hrozný stalker?“
„Ano, rozhodně,“ říká vážně. „Kdyby ten film teď natočili jako remake, nikdy by tam tu postavu nezařadili. Ten film… Vím, že na něj lidé rádi vzpomínají, ale není to skvělý film.“
Oh, Emilio!“
„Není.“
„No, já ho miluju.“
„Opravdu? Ale vždyť je to tak přehnaně dramatické!“
Ale takoví jsou mladí lidé. To samé Snídaňový klub – intenzita pocitů postav odráží to, jaké to je být mladý, říkám já.“
„Ohledně Snídaňového klubu bych s tebou souhlasil. Myslím, že prostředí nám umožnilo podat takové výkony a John nám poskytl čas, abychom se těm postavám dostali pod kůži, a ve výsledku je to lepší film,“ říká a řadí dva filmy, pro které bude navždy nejznámější.
V domnění, že jsem našel přijatelně vážný způsob, jak diskutovat o Brat Pack, se ho ptám, zda četl esej Molly Ringwaldové v New Yorkeru o jejích smíšených pocitech ze Snídaňového klubu.
„Nečetl, ne. Přeji všem, aby se jim dařilo, a každému, kdo něco napíše, ať už je to tohle, článek v New Yorkeru nebo Demiina nová kniha. Ale pokud jde o retrospektivy, tam se spíš nepouštím. Neřeším svou minulost,“ říká zdvořile, ale ostře.
Chudák Emilio. Je mu 57 let – a je dědečkem! – a přiletěl až z Los Angeles, aby diskutoval o svém nejnovějším velmi vážném režijním počinu The Public. Přesto lidé nepřestávají omílat jeho minulost. V závislosti na věku novináře se ho ptají na jeho hity z konce 80. a 90. let (Mladé pušky, Mocní kačeři), na jeho slavnou rodinu nebo – což je z jeho pohledu nejhorší – na Brat Pack.
„To budu mít na náhrobku,“ říká sklesle a přesně. „Je to nepříjemné, protože Brad Pitt, George Clooney a Matt Damon spolu pracovali víc než kdokoli z nás. Prostě jsme natočili dva filmy a nějak se to zvrhlo v něco jiného.“
Snídaňový klub i Oheň svatého Elma vyšly v roce 1985 a každý, kdo v nich hrál, byl považován za člena Brat Pack. Naneštěstí pro Esteveze hrál v obou a článek v časopise New York, který vymyslel termín Brat Pack, ho nazval „neoficiálním prezidentem“.
Také ho označil za nejlepšího z party, který vždycky platil za pití ostatních a obecně byl nejlepší kamarád všech. Estevez se však i po třech desetiletích brání odkazům na tento článek a odmítá uvést jméno novináře, který ho napsal (David Blum). „Jestli je to jediná věc, kterou světu nabídl, tak je to škoda,“ bručí a stále ho mrzí reduktivní označení, které ho – spolu s Robem Loweem, Molly Ringwaldovou, Juddem Nelsonem, Anthonym Michaelem Hallem, Andrewem McCarthym a Ally Sheedyovou – navždy uchovalo v jantaru teenagerovských snů.
Napříště k filmu The Public, který Estevez režíroval, napsal a hraje v něm. Film, který nosí své dobře míněné srdce na rukávu až do morku kostí, se téměř celý odehrává ve veřejné knihovně a představuje si, co by se stalo, kdyby bezdomovci, kteří tam celý den vysedávají, aby se zahřáli, odmítli večer, když se knihovna zavře, odejít. Estevez hraje knihovníka bojujícího za bezdomovce a hrají v něm další dva srdcaři z 80. let: Estevezův blízký přítel Christian Slater a Alec Baldwin.
„Aleca jsem neviděl 30 let a zpočátku jsem se ho dost bál. V době, kdy se poprvé objevil na scéně, jsme si mysleli, že jsme skončili. Patřil jsem do skupiny škrabošek – já, Tom Cruise, Sean Penn – a když se v místnosti objevil Alec Baldwin, celá branže si řekla: OK, tenhle chlap je skvělý herec a je nádherný! Takže jsme na Aleca Baldwina naprosto žárlili. Ale dneska jsme tady a pracujeme spolu, pořád si píšeme a máme bromance.“
Říkám mu, že pro určitý druh lidí – například pro ty, kteří se vytrvale ptají na Brat Pack – je představa Esteveze a Baldwina v nějakém románku v podstatě erotikou. Rozesměje se a ke své velké cti připustí nevyhnutelné: v srdcích celé jedné generace bude navždy v roce 1985.
Veřejnost je první Estevezův film, v němž nehraje žádný člen jeho rodiny: v málo oblíbené komedii o popelářích Muži v práci z roku 1990 si zahrál s Charliem; ve Válce doma z roku 1996, Bobbym z roku 2006 – Estevezově nejlepším filmu – a ve filmu Cesta z roku 2011 hrál nebo hraje jeho otec. Stýskalo se mu, že je tentokrát nemá nablízku?“
„Ne,“ odpoví okamžitě a pak se zasměje. „Když pracujete s rodinou, víte, jaká tlačítka zmáčknout, protože jste ten stroj pomáhali stavět. Na Cestě byly chvíle, kdy se na mě táta díval ne jako na režiséra, ale jako na dvanáctiletého kluka, kterého si pamatuje, jak běhá po dvorku s filmovou kamerou. Viděl jsem mu to na očích. Na tom filmu jsme se strašně pohádali.“
Každý, kdo má rodinu, ví, že obrovské hádky jsou odvrácenou stranou toho, když jste si s někým tak blízcí, že máte pocit, že mu můžete říct cokoli, a Estevezeovi jsou pověstně semknutí. Martin Sheen a jeho žena Janet jsou šťastně svoji už téměř 60 let. Když Estevez a jeho tři sourozenci vyrůstali – kromě Charlieho je tu ještě další bratr Ramon a sestra Renee – celá rodina cestovala všude, kde Martin natáčel, naložili kombi a všech šest se vydalo na cestu.
„Rodiče věděli, že pokud má rodina zůstat pohromadě, musíme zůstat spolu,“ říká. Tohoto nastavení se drželi i v dospělosti: Estevez, který není ženatý a má dvě dospělé děti, žije hlavně v Los Angeles, „protože tam mám rodiče a sourozence“. Mooreová ve své knize uvádí, že jedním z důvodů, proč se do Esteveze zamilovala, byl jeho vztah k rodině. Každý víkend se k jejímu úžasu celá skupina scházela v rodinném domě a debatovala o politice, kterou vedl liberální aktivista Martin. (Poněkud méně zářivě se vyjadřuje o Estevezovi, s nímž se rozešla po podezření z nevěry. Ale neřešme znovu tuto minulost.“
V jiných rozhovorech měl Estevez tendenci být poněkud stručný, když byl dotázán na svou rodinu. Ale tomuto tématu se nelze vyhnout, jakmile vejde do místnosti: v těchto dnech je svému otci tak podobný, až je to zarážející. Není to žádné překvapení – vždyť ve flashbacích hrál postavu svého otce v seriálu Západní křídlo, prezidenta Bartletta. Při osobním setkání je však velmi dezorientující dívat se na tvář Martina Sheena a slyšet hlas Emilia Esteveze, a o to roztomileji působí jeho mladické trvání na tom, že když se dal na herectví, ponechal si své pravé jméno, místo aby přijal otcovo umělecké jméno. Možná se chtěl prosadit díky svým vlastním zásluhám, ale jeho otcovství je mu vtisknuto do celé tváře.
Na ponechání jména Estevez ho naléhal jeho otec, který vždy litoval, že si změnil jméno. Takže pro oba muselo být dost zvláštní, když Charlie nepřijal Sheena jen jako umělecké jméno, ale i jako své zákonné příjmení. (Martin má v řidičském průkazu stále Ramon Estevez.)
„Myslím, že Charlie cítil, že dostane tak jako tak. A vždycky byl Charlie, nikdy ne Carlos,“ říká Estevez trochu ochranitelsky.
Je lákavé podívat se dnes na rozdíly mezi oběma bratry – Estevez je spokojeně bez skandálů, Charlie byl dlouho chodící mucholapkou chaosu – a vysledovat je v tom, jak se vypořádali se svým slavným rodičovstvím: zatímco Estevez měl naprostý nedostatek nároků, Charlie potřeboval, aby každý věděl, kdo je jeho táta. Když jsem s Charliem před třemi lety dělal rozhovor, byl nervózní a obklopený pochybnými podržtaškami. Estevez se naproti tomu prochází sám a mluví ve výmluvných, soustředěných odstavcích. Je téměř nemožné si představit, že by dělal něco nelegálního; těžko si lze představit Charlieho, jak dělá něco jiného.“
„Už skoro dva roky je čistý a střízlivý. Je to obrovská výhra nejen pro něj, ale i pro celou rodinu,“ říká Estevez, zdá se, že s jistou dávkou podhodnocení.
Estevez připisuje svůj vlastní silný smysl pro hodnoty tomu, že je nejstarší dítě. „Když jsme vyrůstali v New Yorku, moje matka se potýkala s uměním a otec byl herec. Takže až do mého dospívání jsme žili od výplaty k výplatě. Byly to opravdu bouřlivé časy, a protože jsem byl nejstarší, vstřebával jsem to všechno víc než moji sourozenci,“ říká.
Když bylo Estevezovi 14 let, jeho otec byl obsazen do filmu Apocalypse Now a celá rodina odjela na Filipíny. Ptám se ho, jestli si myslí, že jeho osobní stabilita pramení z toho, že vyrůstal ve stabilní rodině, a on se na mě skepticky podívá.
„Viděl jsi Srdce temnoty?“ říká s odkazem na dokument Eleanor Coppolové o chaotickém natáčení tohoto filmu, během něhož Sheen vypil řeky alkoholu a dostal infarkt.
„Pamatuju si to,“ pokračuje. „Všechno. Ta domácnost nebyla vždycky stabilní. Můj otec je teď jiný člověk, a když vystřízlivěl, vrátil se do církve a začal se věnovat aktivismu. Takže jsem pak v televizi sledoval, jak ho zatýkají a jak ho odvádějí s křikem Modlitba Páně. Vypadal jako blázen a mně to tehdy přišlo trapné. Ale teď už to chápu.“
Estevez už moc nehraje, „protože ty věci, co mi nabízeli, stály za hovno a já se nikdy nevydával“. Část roku žije v Los Angeles a zbytek v Cincinnati v Ohiu, kde natáčel film The Public. Cincinnati není zrovna proslulé celebritami, a proto se mu tam líbí. Ale v klasickém Estevezově stylu ho to tam táhlo, protože odtud pochází jeho matka. „Dobré hodnoty středozápadu,“ říká s uspokojením. „Proto se tam cítím jako doma.“ Navzdory všem předpokladům je to hodný chlapec, Emilio.
Veřejnost vychází ve Velké Británii 21. února
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.