Jan Smit, paleontolog z Vrije University v Amsterdamu a světová autorita v oblasti dopadu KT, pomáhal DePalmovi analyzovat jeho výsledky a stejně jako Burnham a Walter Alvarez je spoluautorem vědecké práce, kterou DePalma o lokalitě publikuje. (Spoluautorů je dalších osm.) „Je to opravdu významný objev,“ řekl Smit. „Řeší otázku, zda dinosauři vyhynuli právě na této úrovni, nebo zda jejich počet klesl již dříve. A je to poprvé, kdy vidíme přímé oběti.“ Zeptal jsem se, zda budou výsledky kontroverzní. „Když jsem viděl jeho data s pádlovci, jesetery a amonity, myslím, že je na místě,“ řekl Smit. „Jsem si naprosto jistý, že má zlatý hrnec.“
V září 2016 DePalma o svém objevu krátce promluvil na výročním zasedání Geologické společnosti Ameriky v Coloradu. Zmínil se pouze o tom, že našel naleziště ze záplavy KT, které poskytlo kapky skla, šokové minerály a zkameněliny. Lokalitu pokřtil Tanis, podle starověkého města v Egyptě, které se objevilo ve filmu „Jezdci ztracené archy“ z roku 1981 jako místo odpočinku archy úmluvy. Ve skutečném Tanisu našli archeologové nápis ve třech systémech písma, který byl stejně jako Rosettský kámen klíčový pro překlad staroegyptštiny. DePalma doufá, že jeho naleziště Tanis pomůže rozluštit, co se stalo první den po dopadu.
Povídání, byť omezené, vyvolalo rozruch. Kirk Cochran, profesor na Fakultě mořských a atmosférických věd na Stony Brook University v New Yorku, vzpomínal, že když DePalma prezentoval svá zjištění, v publiku se ozývalo ohromení. Někteří vědci byli ostražití. Kirk Johnson, ředitel Smithsonova národního přírodovědného muzea, mi řekl, že oblast Hell Creek dobře zná, protože tam pracuje od roku 1981. „Moje varovná světla blikala jasně červeně,“ řekl mi. „Po přednášce jsem byl tak skeptický, že jsem byl přesvědčen, že jde o výmysl.“ Johnson, který v Hell Creeku mapoval vrstvu KT, řekl, že z jeho výzkumu vyplývá, že Tanis leží nejméně pětačtyřicet metrů pod hranicí KT a možná je o sto tisíc let starší. „Pokud je to tak, jak se říká,“ řekl Johnson, „je to báječný objev.“ Prohlásil však, že je „znepokojen“, dokud si neprohlédne DePalmovu práci.
Jeden významný paleontolog ze západního pobřeží, který je odborníkem na události KT, mi řekl: „Jsem k těm nálezům podezřívavý. Byly prezentovány na setkáních různými způsoby s různými souvisejícími mimořádnými tvrzeními. Mohl narazit na něco úžasného, ale má pověst člověka, který z mála dělá hodně“. Jako příklad uvedl DePalmovu práci o dakotaraptorovi, kterou popsal jako „kosti, které v podstatě nasbíral, všechny v jedné oblasti, z nichž některé byly součástí dinosaura, některé želvy, a dal to dohromady jako kostru jednoho zvířete“. Také se ohradil proti podle něj přílišnému utajování naleziště v Tanisu, které ztěžuje vnějším vědcům zhodnotit DePalmova tvrzení.
Johnsonovi také připadá netransparentní a dramatické aspekty DePalmovy osobnosti zneklidňující. „V jeho stylu prezentace je prvek showmanství, který mu na důvěryhodnosti nepřidává,“ řekl. Další paleontologové mi řekli, že se zdráhají vystoupit s kritikou DePalmy a jeho spoluautorů. Všichni vyjádřili přání vidět závěrečnou práci, která bude publikována příští týden ve Sborníku Národní akademie věd, aby mohli sami zhodnotit data.
Po přednášce v G.S.A. si DePalma uvědomil, že jeho teorie o tom, co se stalo v Tanisu, má zásadní problém. Tsunami KT, i kdyby se pohybovala rychlostí více než sto kilometrů za hodinu, by potřebovala mnoho hodin, aby urazila dva tisíce kilometrů na místo. Déšť skleněných kapek by však zasáhl oblast a ustal zhruba do hodiny po dopadu. A přesto tektity spadly do aktivní záplavy. Načasování bylo špatné.
Nešlo o paleontologickou otázku, ale o problém geofyziky a sedimentologie. Smit byl sedimentolog a další badatel, s nímž DePalma sdílel svá data, Mark Richards, nyní z Washingtonské univerzity, byl geofyzik. Při večeři jednoho večera v indickém Nagpuru, kde se účastnili konference, Smit a Richards o problému hovořili, vyhledali si několik dokumentů a později si zapsali několik hrubých výpočtů. Okamžitě jim bylo jasné, že tsunami KT by dorazila příliš pozdě na to, aby zachytila padající tektity; vlna by také byla příliš oslabená svou dlouhou cestou, aby mohla vysvětlit pětatřicetimetrové zvýšení hladiny v Tanisu. Jeden z nich navrhl, že vlna mohla vzniknout v důsledku zvláštního jevu známého jako seiche. Při velkých zemětřeseních někdy otřesy půdy způsobují, že se voda v rybnících, bazénech a vanách pohybuje sem a tam. Richards připomněl, že japonské zemětřesení v roce 2011 vyvolalo bizarní, metrové vlny seiche v naprosto klidném norském fjordu třicet minut po zemětřesení, v místě, kam nedosáhla vlna tsunami.
reklama
Richards již dříve odhadl, že celosvětové zemětřesení vyvolané dopadem KT mohlo být tisíckrát silnější než největší zemětřesení, jaké kdy lidstvo v historii zažilo. Na základě tohoto měřítka vypočítal, že silné seismické vlny by do Tanisu dorazily šest minut, deset minut a třináct minut po dopadu. (Různé typy seismických vln se šíří různou rychlostí.) Brutální otřesy by stačily k vyvolání rozsáhlé seiche a první kapky skla by začaly padat několik sekund nebo minut poté. Pokračovaly by v padání, jak by se seismické vlny valily sem a tam, ukládaly by vrstvu za vrstvou sedimentu a pokaždé by utěsnily tektity na místě. Lokalita Tanis zkrátka nezahrnovala první den dopadu: pravděpodobně zaznamenala první hodinu nebo něco kolem ní. Pokud je tato skutečnost pravdivá, činí toto naleziště ještě pohádkovějším, než se dosud myslelo. Je téměř neuvěřitelné, že by přesný geologický přepis nejdůležitějších šedesáti minut historie Země mohl existovat i po milionech let – jakési vysokorychlostní video s vysokým rozlišením události zaznamenané v jemných vrstvách kamene. DePalma řekl: „Je to jako najít Svatý grál sevřený v kostnatých prstech Jimmyho Hoffy, který sedí na vrcholu ztracené archy.“ Kdyby se Tanis nacházel blíže nebo dále od místa dopadu, k této krásné časové shodě by nemohlo dojít. „Nic takového na světě nikdy nikdo neviděl,“ řekl mi Richards.
Jednoho dne před šedesáti šesti miliony let život na Zemi málem skončil. Svět, který vznikl po nárazu, byl mnohem jednodušší. Když sluneční světlo konečně proniklo mlhou, ozářilo pekelnou krajinu. Oceány byly prázdné. Pevninu pokrýval snášející se popel. Z lesů byly ohořelé pahýly. Chlad ustoupil extrémnímu horku, protože se projevil skleníkový efekt. Život se skládal převážně z rohoží řas a porostů hub: ještě několik let po dopadu byla Země pokryta pouze kapradinami. V ponurém podrostu žili chlupatí, krysám podobní savci.
Ale nakonec se život znovu vynořil a rozkvetl v nových formách. Událost KT stále přitahuje zájem vědců z nemalé části proto, že popelavý otisk, který na planetě zanechala, je existenciální připomínkou. „Kdyby ten meteorit nespadl, nemluvili bychom tady spolu po telefonu,“ řekl mi se smíchem Smit. DePalma souhlasil. Prvních sto milionů let své existence, než asteroid dopadl, se savci proháněli kolem nohou dinosaurů, což bylo málo. „Ale když dinosauři zmizeli, osvobodilo je to,“ řekl DePalma. V následující epoše savci prodělali explozi adaptivní radiace a vyvinuli se do oslnivé rozmanitosti forem, od drobných netopýrů po gigantické titanothere, od koní po velryby, od obávaných kreodontů po velkomozkové primáty s rukama, které dokázaly uchopit, a myslí, která viděla v čase.
„Náš původ můžeme vystopovat až k této události,“ řekl DePalma. „Být skutečně na tomto místě, vidět to, být spojen s tímto dnem, je výjimečná věc. Je to poslední den křídy. Když se posunete o jednu vrstvu výš – hned následující den – je to paleocén, to je věk savců, to je náš věk.“ ♦