Před několika lety jsem napsal několik příspěvků o knize F. Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby
Většina velkých podniků na pobřeží už byla zavřená a kromě stínové, pohybující se záře trajektu na druhé straně Soundu tam nebyla skoro žádná světla. A jak měsíc stoupal výš, nepodstatné domy se začaly rozplývat, až jsem si postupně uvědomil, že je tu starý ostrov, který kdysi kvetl pro oči holandských námořníků – svěží, zelená hruď nového světa.
Jeho zmizelé stromy, stromy, které uvolnily místo Gatsbyho domu,
kdysi šeptem podbízely poslední a největší ze všech lidských snů;
na pomíjivý kouzelný okamžik musel člověk v přítomnosti tohoto kontinentu zatajit dech, donucen k estetickému rozjímání, jemuž nerozuměl ani po něm netoužil,
naposledy v dějinách stanul tváří v tvář něčemu, co odpovídalo jeho schopnosti žasnout.
A jak jsem tam tak seděl a přemítal o starém neznámém světě, vzpomněl jsem si na Gatsbyho úžas, když si poprvé všiml zeleného světla na konci Daisyina mola. K tomuto modrému trávníku urazil dlouhou cestu a jeho sen se mu musel zdát tak blízký, že ho jen stěží mohl nepochopit.
Nevěděl, že už je za ním, někde vzadu v tom obrovském neznámu za městem, kde se pod nocí valí temná pole republiky.
Gatsby věřil v zelené světlo,
v orgastickou budoucnost, která se rok od roku vzdaluje před námi.
Tehdy nám unikala,
ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, natáhneme ruce dál. . . . A jednoho krásného rána…
Tak jsme se drali dál, čluny proti proudu, unášeni bez ustání zpět do minulosti.
Děkuji svému čtenáři za jeho úsilí.
