Hospodářství
Hospodářství jihoamerických zemí se od 70. let 20. století zásadně změnilo. Stalo se tak jak v důsledku vnějších podmínek, které tyto země nemohly ovlivnit, tak v důsledku vnitřních politických rozhodnutí přijatých s cílem vyvolat změny. Na nejzákladnější úrovni jsou tyto země především vývozci primárních produktů a polotovarů s relativně nízkou hodnotou a dovozci průmyslového zboží s vyšší hodnotou. Na celém kontinentu bylo vyvinuto velké úsilí o rozšíření výrobních odvětví a snížení závislosti na dovozu.
Od 30. let 20. století do konce 80. let 20. století většina jihoamerických zemí uplatňovala strategie hospodářského rozvoje založené na systému nahrazování dovozu. Vlády jednotlivých zemí používaly taková opatření, jako je celní a cenová politika, k podpoře domácího průmyslu a jeho ochraně před vnější konkurencí. Vytvářely také společné podniky se soukromým kapitálem a zakládaly státní podniky, zejména v těžkém průmyslu, veřejných službách a dopravě. Poskytovaly vysoké dotace na sociální programy v oblastech, jako je vzdělávání a veřejné bydlení. V období vojenské vlády navíc prudce vzrostly státní výdaje na zbrojení a „obranu“.
Jihoamerické země si půjčovaly od zahraničních soukromých bank a mezinárodních úvěrových institucí, jako je Světová banka a Meziamerická rozvojová banka, na financování stávajících programů a zároveň se snažily rozšířit svou ekonomickou produktivitu prostřednictvím investic do oblastí, jako je doprava, výroba energie, industrializace a modernizace zemědělství. Mnoho zemí si však žilo nad poměry díky velkoobjemovým půjčkám finančních prostředků za vysoké úrokové sazby na světovém trhu. V důsledku toho byly nuceny půjčovat si stále více peněz, jen aby mohly obsluhovat úroky, které se každoročně hromadily z nesplacených dluhů, čímž vznikla takzvaná „dluhová krize“.
Dluhovou krizí postihla mnoho jihoamerických zemí platební neschopnost. Po desetiletích výrazného pokroku v hospodářském rozvoji region jako celek v 80. letech 20. století výrazně regredoval. V letech 1980-1990 se hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele měřený ve stálých dolarech snížil ve všech jihoamerických zemích s výjimkou Brazílie, Kolumbie a Chile. Po část téhož období v mnoha zemích prudce rostla míra inflace, která v některých případech přesáhla 3000 % ročně. Devalvace měny, úsporné programy a vládní dezinvestice byly nejčastěji používanými prostředky ke kontrole těchto problémů.
Závažnost jejich problémů a požadavky věřitelů přiměly většinu jihoamerických zemí zahájit zásadní restrukturalizaci svých ekonomik. Tyto reorganizace byly provedeny v souladu s neoliberální neboli „volnotržní“ ekonomickou teorií, která v 90. letech 20. století začala dominovat hospodářskému plánování a strategiím růstu v tomto regionu. Důraz byl kladen na stimulaci hospodářského růstu prodejem státních podniků soukromým investorům a zrušením nebo výrazným omezením podpory sociálních programů. Tato opatření měla zvýšit produktivitu, snížit státní výdaje a diverzifikovat ekonomické aktivity. Významu nabyla také regionální hospodářská integrace s cílem rozšířit trhy. Tyto změny měly největší dopad na ty, kteří se nacházejí na nejnižších příčkách socioekonomického žebříčku. Na přelomu 21. století se ekonomiky mnoha jihoamerických zemí začaly zlepšovat a některé z nich byly schopny začít splácet své dluhy. Zejména Ekvádor přijal v roce 2001 za svou měnu americký dolar, což vyvolalo protesty domorodých komunit a chudých pracujících; tato konverze, stejně jako růst cen ropy, však pomohla ekvádorskou ekonomiku v témže roce stabilizovat. Argentina, která se v roce 2001 stala obětí hospodářské krize, když nesplácela svůj zahraniční dluh, se do roku 2003 začala zotavovat. Rostoucí ekonomická nezávislost vyvolala trend znárodňování spolu se zvolením levicově orientovaných vůdců ve Venezuele, Brazílii, Chile, Argentině, Ekvádoru a Bolívii.
Redakce Encyclopaedia BritannicaErnst C. Griffin
Minerální zdroje
Jižní Amerika je relativně bohatá na nerostné zdroje. Jsou však značně lokalizované: jen málo zemí má na svém území dobrou bilanci paliv a surovin a dvě země, Uruguay a Paraguay, jsou téměř bez nerostného bohatství. Přesto se jihoamerické ekonomiky tradičně opírají o základy těžby, rybolovu a lesnictví, zemědělství a nevývozních průmyslových výrobků.
.