Dne 29. března 1847 dostala karmelitánská řeholnice z francouzského Tours jménem sestra Marie od svatého Petra poslání od Krista: zmařit působení lidí, kteří v té době působili v Paříži v takzvané „společnosti známé jako komunisté“. Zbraněmi, které jí dal, bylo jeho umučení a kříž a modlitba pokání k jeho svaté Tváři. Zvláště také prosil o odčinění hříchů proti prvním třem přikázáním.
„Ach, kdybys jen znala jejich tajné a ďábelské úklady a jejich protikřesťanské zásady,“ řekl Kristus Marii při údajném zjevení, „čekají na příznivý den, aby mohli roznítit celou zemi. Abys dosáhla milosti, požádej proto o zřízení tohoto díla nápravy tím, že se obrátíš na toho, kdo je díky závazné povinnosti svého úřadu může zřídit.“ (Marie od svatého Petra, Zlatý šíp (Charlotte, NC: TAN Books, 2012), 58, 202-203).
Sestra Marie přijala své poslání, pobožnost se stala populární a přijali ji dva budoucí světci: Terezie z Lisieux a papež Jan Pavel II. Svatá Thérѐse žila hlubokou kontemplativní spiritualitou Kristovy svaté tváře a papež svatý Jan Pavel II. psal o zvláštním významu kontemplace Kristovy tváře pro život skutečně eucharistické zbožnosti společenství s druhými a pro druhé.
Učení těchto tří mistrů vnitřního života – sestry Marie, svaté Thérѐse a sv. Jan Pavel II – nám ukazují, jak můžeme využít úctu ke svaté Kristově tváři k lásce a službě trpícímu Kristu v druhých, zvláště dnes, kdy se ocitáme vzdáleni od svých blízkých a vidíme, jak v našich ulicích propuká násilí.
Svatá Terezie a trpící služebník
Jak vypráví Genevieve Devergnies v knize Terezie z Lisieux: Její život, doba a učení, se Thérѐse dozvěděla o tehdy populární úctě ke svaté Kristově tváři už jako velmi malé dítě. Tehdy napsala: „Až do svého příchodu na Karmel jsem nikdy nepronikla do hloubky pokladů ukrytých ve Svaté Tváři.“
Meditace o trpícím Služebníku zpřítomněném ve Svaté Tváři se měla stát základním kamenem Tereziina duchovního života. Slova proroka Izaiáše učinila „celým základem své úcty ke Svaté Tváři, nebo lépe řečeno, základem veškeré své zbožnosti“ (Genevieve Devergnies, „Utrpení mi otevřelo širokou náruč“, in: Conrad De Meester, ed., Thérèse of Lisieux: Her Life, Times, and Teaching (Washington, DC: ICS Publications, 1997), 132-134.) – s odkazem na úryvek z Izajáše 53: „Neměl majestátní postavu, která by upoutala náš pohled, neměl krásu, která by nás k němu přitahovala. Lidé ho zavrhovali a vyhýbali se mu, byl to muž utrpení“ (v. 2-3).
Terézina oddanost Svaté tváři byla tak velká, že u sebe dokonce nosila pramen vlasů sestry Marie jako relikvii a trvala na tom, aby její vlastní novicky odříkávaly modlitby ke Svaté tváři, jak je sestře Marii darovala při údajných zjeveních Krista (jak je popsáno v knize „Zlatý šíp“).
Tereziino zasvěcení milosrdné lásce
Zatímco Marie dostala za úkol šířit úctu ke Svaté Tváři jako zadostiučinění proti šíření ateismu, Terezie během své poslední nemoci sama poznala temnotu ateismu a obětovala své utrpení za nevěřící.
Terezie pomohla církvi pochopit mnohé o naší jednotě jako Kristova těla. Toto pochopení pomohla obnovit modlitbou a obětováním svých zkoušek, pochybností a temných nocí víry můžeme vykonat zadostiučinění za ostatní údy Kristova těla.
Důležité je, že Thérѐse obětovala své utrpení jako oběť milosrdné Lásce, a ne trestajícímu Bohu soudu, který by vyžadoval bolest jako oběť. To byl zásadní odklon od negativního proudu rigoristické spirituality, který byl v její době populární.
Spirituální teologie společenství svatého Jana Pavla II.
Papež Jan Pavel II. prohlásil svatou Terezii z Lisieux za doktorku církve, což je pocta udělovaná světcům, jejichž učení je považováno za důležité nejen pro lidi jejich doby, ale pro dobro univerzální církve po všechny časy. Přišel rozvinout její spiritualitu svaté Tváře do obnovené eucharistické spirituální teologie.
Jan Pavel představil své myšlenky o neviditelném rozměru společenství a o tom, jak se náš život může stát „zcela eucharistickým“, ve svém apoštolském listu „Novo Millennio Ineunte“ z roku 2001. Vydal jej na konci Velkého jubilea a jednu část dokumentu věnoval tomu, co nazval „spiritualitou společenství“. Vyzdvihl v něm eucharistii jako „svátost jednoty“ a jako „zdroj společenství“.
Jan Pavel vyzval církev, aby ve světě prožívala svůj eucharistický charakter: „Učinit církev domovem a školou společenství: to je velká výzva, která před námi stojí v právě začínajícím tisíciletí, chceme-li být věrní Božímu plánu a odpovědět na nejhlubší touhy světa.“ Tvrdil však, že dříve než se začnou plánovat plány na uskutečnění této školy, je třeba tuto „spiritualitu společenství“ nejprve rozvíjet. Napsal: „Spiritualita společenství poukazuje především na to, že srdce kontempluje tajemství Nejsvětější Trojice, která v nás přebývá a jejíž světlo musíme být schopni vidět zářit i na tváři bratří a sester kolem nás.“
Naléhal na to, abychom své bratry a sestry považovali za údy Mystického těla, a tedy za „část mne“. Podle Jana Pavla nám toto ztotožnění s druhými umožňuje vstoupit do jejich života, vycítit a uspokojit jejich potřeby a vstoupit do opravdového přátelství, což nás vyzývá k tomu, abychom druhým „udělali místo“ a nesli jejich břemena.
Důležité je, že Jan Pavel důrazně varoval: „Nedělejme si iluze: pokud nepůjdeme touto duchovní cestou, vnější struktury společenství budou sloužit jen velmi málo. Staly by se spíše mechanismy bez duše, ‚maskami‘ společenství než prostředky jeho vyjádření a růstu.“
Kontemplace Kristovy tváře
Základem duchovní teologie společenství Jana Pavla byla kontemplace Kristovy tváře a potřeba žít v Kristově světle – pro druhé. Jan Pavel napsal, že odkazem Jubilejního roku je “ … kontemplace Kristovy tváře: Kristus uvažovaný ve svých historických rysech a ve svém tajemství, Kristus poznávaný skrze svou rozmanitou přítomnost v církvi a ve světě a vyznávaný jako smysl dějin a světlo životní cesty“ („Novo Millennio Ineunte“, č. 15). Právě v poznání Krista, Boha i člověka, poznáváme také „pravou tvář člověka, ‚plně zjevující člověka člověku samému'“ (č. 23).
V části dokumentu, která začíná otázkou, co máme dělat, abychom žili křesťanským životem, Jan Pavel naznačil, že nepotřebujeme nový program, protože jeden již existuje: „
Papež se zamýšlel nad svědectvím, které přináší kontemplativní život: svatost, která je „poselstvím, jež přesvědčuje, aniž by bylo třeba slov … živým odrazem Kristovy tváře“ (č. 7). Vyzval, že je „úkolem církve odrážet Kristovo světlo v každém historickém období, aby jeho tvář zářila i před generacemi nového tisíciletí“ (č. 16).
Závěr
V nejtemnějších okamžicích dějin posílá Bůh svaté, aby učili a utěšovali. Prorocké svědectví a učení Marie, skryté dcery Karmelu, její duchovní sestry Terezie, doktorky univerzální církve, a Jana Pavla, našeho posledního svatého papeže, může dnes posílit naše odhodlání žít skutečně eucharistický život ve světle Nejsvětější Trojice a svaté Kristovy tváře – s druhými a pro druhé.
Clare McGrath-Merkle, OCDS, DPhil píše z Marylandu.