Zájem o forenzní psychologii v posledních letech prudce vzrostl, a to především díky televizním pořadům jako „Myšlenky zločince“, kde mají profilovači zločinců téměř psychickou schopnost podat propracovaný popis osobnosti a chování pachatelů („UNSUB“). To je mylná představa o roli, kterou forenzní psychologové hrají, a vede k nejasnostem ohledně toho, kdo je forenzní psycholog. Vzhledem k tomu, že forenzní psychologie je v rámci psychologie relativně novým oborem, stále ještě prochází růstovými bolestmi. Proto by bylo pravděpodobně nejlepší začít definicí.
Většina autorů učebnic forenzní psychologie popisuje forenzní psychologii jako psychologii s širokou a úzkou definicí. Forenzní psychologie, jak ji definuje Americká psychologická asociace, je aplikací klinických specializací na právní oblast. Tato definice zdůrazňuje aplikaci klinické psychologie do forenzního prostředí. Christopher Cronin, který napsal známou učebnici forenzní psychologie, ji definuje jako „aplikaci klinických specializací na právní instituce a osoby, které přicházejí do styku s právem“ (s. 5), přičemž opět zdůrazňuje aplikaci klinických dovedností, jako je posuzování, léčba, hodnocení, na forenzní prostředí. To je považováno za úzkou definici. Široká definice forenzní psychologie zdůrazňuje aplikaci výzkumu a experimentů v jiných oblastech psychologie (např. kognitivní psychologie, sociální psychologie) na právní oblast. To by zahrnovalo aplikaci výsledků studií z oblastí, jako je kognitivní psychologie, na právní otázky. Dvěma dobrými příklady jsou četné studie Elizabeth Loftusové o identifikaci očitých svědků a výzkum Stephena Ceciho o dětské paměti, sugestibilitě a způsobilosti vypovídat. Cronin tuto definici označuje jako „právní psychologii“ neboli „vědecké studium vlivu práva na lidi a vlivu lidí na právo“.
Praxe forenzní psychologie a snad nejčastější povinnost forenzních psychologů je tedy psychologické posuzování osob, které jsou tak či onak zapojeny do právního systému. Ačkoli je tedy nutné mít vzdělání v oblasti práva a forenzní psychologie, nejdůležitějšími dovednostmi, které musí forenzní psycholog mít, jsou solidní klinické dovednosti. To znamená, že dovednosti jako klinické hodnocení, vedení rozhovoru, psaní zpráv, silné verbální komunikační dovednosti (zejména pokud se jedná o soudního znalce) a prezentace případu jsou velmi důležité pro vytvoření základů praxe forenzní psychologie. Díky těmto dovednostem forenzní psychologové plní takové úkoly, jako je posuzování ohrožení pro školy, hodnocení péče o děti, hodnocení způsobilosti obviněných z trestných činů a starších osob, poradenské služby obětem trestných činů, postupy oznamování úmrtí, screening a výběr uchazečů o přijetí do orgánů činných v trestním řízení, posuzování posttraumatické stresové poruchy a poskytování a hodnocení intervenčních a léčebných programů pro mladistvé a dospělé pachatele. Praxe forenzní psychologie zahrnuje vyšetřování, výzkumné studie, posuzování, konzultace, navrhování a realizaci léčebných programů a svědecké výpovědi v soudní síni.
Pravděpodobně jedním z nejzajímavějších posouzení pro forenzního psychologa je posouzení v případech „mens rea“ (nepříčetnosti). V USA nemůže být osoba činěna odpovědnou za trestný čin, pokud v době spáchání trestného činu neměla „vinnou mysl“ (mens rea). Existuje několik podmínek, kdy zákon uznává, že vinná mysl chybí (např. sebeobrana). „Nepříčetnost“ není psychologický, ale právní termín. Standard pro nepříčetnost určuje každý stát a existuje také federální standard. Společným standardem je, zda osoba věděla, že to, co dělá, je špatné. Forenzní psycholog musí určit nikoli to, jak osoba funguje v současné době, ale její duševní stav v době spáchání trestného činu. Velká část práce forenzního psychologa je tedy retrospektivní a musí se opírat o informace třetích stran, vedlejší kontakty a písemná sdělení (např. výpovědi učiněné v době spáchání trestného činu).
Ačkoli existují magisterské obory forenzní psychologie, všichni forenzní psychologové musí mít titul PhD nebo PsyD z doktorského programu akreditovaného APA nebo Kanadskou psychologickou asociací (CPA). Dále musí mít ekvivalent dvou let organizované, na sebe navazující odborné praxe pod dohledem, z toho jeden rok předdoktorské stáže akreditované APA nebo CPA. Často existují i další požadavky. Kandidát může požádat o udělení licence a složit ústní nebo písemnou zkoušku (podle státu, kde bude vykonávat praxi). Praktičtí lékaři mohou také získat certifikát (jako diplomanti) Americké rady pro forenzní psychologii.
Forenzní psychologie se v posledních 20 letech rozrostla. Jedná se o široce aplikovaný obor, který nabízí praktikujícím mnoho příležitostí. Forenzní psychologové pracují v mnoha různých právních prostředích, píší zprávy, podávají svědectví, provádějí přímou léčbu nebo spolupracují s terapeutickými komunitami. Ve své knize Zkoušky forenzního psychologa: A Casebook“ podává Charles Patrick Ewing jasný obraz toho, jaké to je hodnotit, psát a svědčit u soudu v obtížných trestních případech. V mnoha studiích Stephena Ceciho a Elizabeth Loftusové mění forenzní problémy povahu pojetí paměti a chybné komunikace. Forenzní psychologie tu rozhodně zůstane.
O autorovi
Jane Tyler Wardová, PhD, je psychoterapeutka v soukromé praxi, pracuje s jednotlivci i rodinami. Její praxe zahrnuje forenzní posudky pro soudy, soudem doporučené děti a rodiny a působí jako soudní znalec v oblasti vývoje a paměti dětí, vývoje dospívajících a psychologie v okresech Lehigh, Northampton, Schuylkill a Monroe v Pensylvánii. V současné době se specializuje na práci s unesenými dětmi a působí jako poradkyně nadace Rachel Foundation, organizace, která se zabývá opětovným začleněním unesených dětí k jejich opuštěným rodičům. Její nejnovější výzkum a prezentace v této oblasti se týkaly podvodu a účinnosti profilování zločinců.