Carillon

Carillon, hudební nástroj sestávající z nejméně 23 litých bronzových zvonů v pevném závěsu, laděných chromaticky (tj, v půlstupních) a schopné souzvučné harmonie, když znějí společně. Obvykle je umístěn ve věži a hraje se na něj z klaviatury, která obsahuje dřevěné páky a pedály napojené na klapky, nebo méně často ze slonovinové klaviatury s elektrickým ovládáním klapek; pouze první způsob však umožňuje vyjádření pomocí variací hmatů. U některých nástrojů je část rozsahu schopna automatické hry pomocí perforovaných válců.

Většina karillonů zahrnuje tři až čtyři oktávy, několik pět a dokonce šest. Ačkoli bourdon neboli nejnižší tón může mít libovolnou výšku, často zní kolem středního C. U těžkých nástrojů může zvon k vyluzování tohoto tónu vážit 6 až 8 tun, výjimečně 10 nebo 12; nejtěžší na světě, v kostele Riverside v New Yorku, váží 20 tun. Velikost a hmotnost zvonů karillonu se zmenšuje se stoupající stupnicí až na extrémní výšky kolem 20 liber (9 kilogramů). Hra na velké nástroje – za použití pěstí a nohou – vyžaduje značnou fyzickou námahu, protože je třeba mávat klapkami o hmotnosti až několika set kilogramů. (Nejtěžší klapky jsou vyvažovány protizávažím.)

Většina hudby ke karillonům byla hráčem upravena pro konkrétní nástroj. Barokní hudba 17. a 18. století se zvonům přizpůsobuje; velká část Vivaldiho, Couperina, Corelliho, Händela, Bacha a Mozarta se obdivuhodně hodí pro přepis na karillon. Romantická hudba 19. století musí být vybírána selektivně a současná hudba ještě více. Hojně se uplatňuje improvizace, zejména u lidových písní a dalších známých témat.

Slovo carillon se původně ve Francii používalo pro čtyři stacionární hodinové zvony (odtud středověký latinský název quadrilionem) a později označovalo jakoukoli skupinu pevných zvonů. Během 14. století byl vynalezen otáčivý buben poháněný závažím s kolíky, který bylo možné připojit k hodinovým strojům; kolíky spouštěly páky napojené na kladívka, která následně udeřila na zvony. Následujících 150 let vytvářely hodiny odbíjené touto metodou jednoduché sekvence tónů nebo melodie předcházející úderům hodin na kostelních a radničních věžích. Zájem o hudební potenciál zvonů byl největší v Belgii a Nizozemsku, kde slévání zvonů dosáhlo pokročilého stadia a byl vyvinut profil zvonu, který vydával hudebnější zvuk než zvony zahraničních slévačů. Soubor zvonů dnes známý jako karillon vznikl ve Flandrech, pravděpodobně v Aalstu nebo Antverpách, kolem roku 1480. Vlámové vymysleli dřevěnou klaviaturu, která se používala vedle zvonkohry. Tato inovace se stala populární v celé Belgii, Nizozemsku a severní Francii, ale jinde se rozšířila až v moderní době.

Vyvrcholení dosáhlo umění karillonů ve druhé polovině 17. století díky zakladatelům Françoisovi a Pierrovi Hémonyovým z Nizozemska. Jako první dokázali přesně naladit zvony, zejména s ohledem na vnitřní ladění zvonu (tj. dílčích tónů, které tvoří komplexní zvuk zvonu), a plně tak uplatnili v praxi výsledky výzkumů dokončených o 200 let dříve. V průběhu 19. století se na techniku ladění (ale ne na základní teorii) zapomnělo, protože zakázky na zvony polevily; zvony, které byly vyrobeny, byly většinou horší a karilony chátraly. Znovuobjevení procesu ladění ve slévárně Johna Taylora a spol. v Loughborough v anglickém hrabství Leicestershire v 90. letech 19. století iniciovalo oživení karillonérského umění.

Mechelen v Belgii je centrem karillonérství od 16. století, první místo městského karillonéra zde bylo zřízeno v roce 1557 v katedrále svatého Rombolda. Její karillon je dodnes nejznámější na světě. Jef Denyn, který zde hrál v letech 1881 až 1941, se zasloužil o obnovu tohoto umění a v roce 1922 založil první karillonérskou školu a vydavatelský podnik. V témže roce byl karillon uveden do Spojených států, kde byly později postaveny dva největší na světě, každý se 72 zvony, pro kostel Riverside v New Yorku a pro Rockefellerovu kapli na Chicagské univerzitě.