Den po svých 31. narozeninách jsem se přiznala, že jsem bisexuální…
…ale ne svému manželovi, rodině nebo přátelům. To se mělo stát později. Nejdřív jsem se musela přiznat sama sobě.
Vyrůstala jsem ve společensky konzervativním náboženství a učili mě, že sex je vyhrazen pro monogamně sezdané muže a ženy. „Přitažlivost stejného pohlaví“ byla v rozporu s Božím plánem. Až do svého dospívání jsem neznal žádné otevřeně LGBTQ lidi, a i tehdy jsem znal jen homosexuální muže. Neměl jsem žádné vzory, jak naložit se svou fascinací ženami a dívkami, a tak jsem se snažil své pocity vysvětlit.
Jsem holka, říkala jsem si, samozřejmě že jsem zvědavá na jiné holky! A jestli se na ně rád dívám, jestli mě někdy fascinují prsa a boky, malá záda jedné ženy, klíční kosti jiné ženy? No, to jsem mohl přičíst hodnocení, ne touze. Ženy se navzájem pozorují pořád, říkala jsem si. Chci být jako ony, ne s nimi. A jistě, přemýšlela jsem o tom, že bych políbila svou nejlepší kamarádku, ale to byly jen špatně fungující hormony (hodně jsem toho dávala za vinu špatně fungujícím hormonům).
Přesvědčovala jsem se. Ale nedokázal jsem vždycky přehlušit ten tichý hlásek v hlavě, který mi našeptával, že za tím příběhem může být něco víc, že na tom, jak přemýšlím o ženách, je něco ostudného. Na základní škole jsem začal mít záchvaty paniky. Něco se mnou bylo špatně a nějak jsem za to mohla já.
Chlapci mi tyto úzkosti zatlačili do pozadí. Říkal jsem si, že nemůžu být gay, když se mi líbí kluci, a oni se mi líbili – jejich tajemná těla, lehkost, s jakou se pohybovali světem, bizarní věci, které je fascinovaly. Líbilo se mi, jak mě pobyt s nimi nutí přemýšlet o sexu. A líbilo se mi, že se mi líbí kluci, že chodit s nimi znamená účastnit se vyprávění, kterému rozumí všichni v mém světě, včetně mě. Ve dvaceti jsem si vzala nejlepšího z kluků, atraktivního inženýra se suchým vtipem, který mě rozesmál, až jsem se rozbrečela, a schovával všechny účtenky z našeho prvního roku chození. Moje city k ženám nikdy nikam nezmizely, ale stále lépe jsem si je uměl vysvětlit.
Jak jsem stárnul, můj svět se rozšiřoval. Chodil jsem na vysokou a postgraduální školu a našel jsem si spoustu otevřených LGBTQ přátel. Postupně jsem se odnaučil homofobním poučkám, ve kterých jsem vyrůstal – alespoň pokud se týkaly jiných lidí. Ale bisexualita mi nepřipadala jako identita, která by mi byla dostupná jako novomanželce v heterosexuálním manželství. Místo toho jsem si namluvil, že moje přitažlivost k ženám je jen vedlejším efektem toho, že se stále lépe smiřuji se svou (heterosexuální) sexualitou – v podstatě dospělá verze příběhu o špatném působení hormonů. Byl jsem sexuální, pokrokový člověk s otevřeným pohledem na svět, ale nebyl jsem bi.
A pak jsem potkal dívku.
Byl jsem na sólové cestě v Anglii na svatbě svého kamaráda Liama. Před cestou jsem se překvapivě obávala setkání s Liamovou stylovou nejlepší kamarádkou Miriam. Přišel den svatby a s ním i Miriam, zničujícím způsobem krásná v duhovém overalu. Celý den jsem byla rozpolcená mezi touhou s ní mluvit a touhou se schovat. Během několika následujících dní jsem ztratila strach, ale ne fascinaci. Miriam byla zábavná a snadno se s ní mluvilo a já si říkala, že můj intenzivní zájem o ni je jen přátelský, jen „dívčí zamilovanost“.
Moje jednatřicáté narozeniny připadly na ten víkend a na oslavu jsme Liam, jeho nový manžel, Miriam a já vyrazili k Bílému prameni, starobylé studni s údajnými mystickými vlastnostmi v Glastonbury. Návštěvníci se mohou koupat, a tak jsme všichni skočili do ledové vody.
Možná proto, že jsem byl v Anglii na svatbě homosexuálů, nebo proto, že se stále více mých přátel – včetně Miriam – označovalo za bisexuály. Možná je Bílý pramen opravdu magický a já jsem byl tím zvláštním, starým místem požehnán. Nebo mě prostě jen nebavilo lhát sám sobě. Ať už byl důvod jakýkoli, najednou jsem to už nemohl ignorovat:
Zbytek dne jsem strávil v mlze. Když už jsem tu myšlenku jednou měl, nemohl jsem ji vzít zpátky, ale uvědomil jsem si, že už nechci. Věděl jsem, že tohle odhalení některé věci nezmění – například ve mně nevyvolalo náhlou touhu opustit manželství. Ale změnil se můj pocit ze sebe sama, a i když jsem si ještě nebyla jistá, co to bude znamenat pro můj život, když jsem se podívala na své tři přátele, věděla jsem, že to bude v pořádku. Žádný z těchto tří milovaných lidí nebyl heterosexuál a všichni byli šťastní a sebevědomí ve své sexualitě. Mohla bych být jako oni. Mohla bych být sama sebou.
Toho dne v Glastonbury se ve mně otevřely dveře, které od té doby pouštějí do mého života sluneční paprsky. Po letech svazování se do uzlů se ze všech sil snažím přistupovat ke své sexualitě se zvědavostí. Znovu se vracím k filmům a seriálům, které jsem miloval: když jsem v kině viděl Titanic, byl jsem tam opravdu jen kvůli Leovi, nebo jsem tam byl kvůli Kate? (Bylo to obojí.) Když zjistím, že mě někdo zajímá, ať už ve skutečném životě, nebo na obrazovce, věnuji pozornost tomu, jak se cítím: Přitahuje mě ta osoba? Mám nějaký typ? Je to, jako bych objevil úplně novou barvu a teď ji vidím všude.“
Nejhlubší radostí z coming outu je zatím naučit se důvěřovat tomu, že věci, které mě dělají mnou – co chci, koho chci -, jsou cenné. A přesto se stále ještě občas hádám; vždyť jsem nikdy žádnou dívku ani nepolíbil. Ale proč by na tom mělo záležet? Nikdo po heterosexuálech nechce, aby dokazovali, že jsou heterosexuálové – nikdo by dospívajícímu klukovi neřekl: „No, nikdy jsi nepolíbil holku, tak jak víš, že se ti líbí?“
Nejsem jediná bisexuální osoba, která to tak cítí. Část problému spočívá v tom, že média se dlouhou dobu zabývala bisexualitou výhradně jako vtipem a fází – „mezipřistáním na cestě do Gaytownu“, jak říkala Carrie Bradshaw. Tedy pokud je bisexualita vůbec prezentována, což se obvykle neděje (termín pro tento jev je bi-erace a přispívá k neúměrně vysoké míře depresí, které bisexuální lidé zažívají). To se naštěstí mění, protože stále více seriálů představuje bisexuální postavy, které jsou s vlastní sexualitou vyrovnané. Dva z mých oblíbených seriálů, Crazy Ex-Girlfriend a Jane the Virgin, mají více než jednu bisexuální postavu. Darryl dokonce dostane písničku!
Chci zdůraznit, že mám velké štěstí. Mohla jsem se přiznat pomalu – je to výsada toho, že jsem vdaná za muže; nikdo by nepoznal, že nejsem heterosexuální, kdybych mu to neřekla – a členové rodiny mě podporovali, stejně jako moji přátelé. Dokonce i coming out mého manžela byl překvapivě snadný. Vždycky jsme dokázali mluvit o zamilovanosti, i když jsme monogamní, a jeho největší obavou bylo, jestli to budu chtít změnit. Ale já ne: to, že jsem bisexuální, neznamená, že musím chodit jak s muži, tak se ženami, i když je to častá mylná představa.
Naopak se ztotožňuji s definicí bisexuální aktivistky Robyn Ochsové: „
Tím nechci říct, že netoužím po tom, co by ještě mohlo být, protože se označuji za bisexuální, protože v sobě uznávám potenciál být romanticky a/nebo sexuálně přitahován lidmi více než jednoho pohlaví, ne nutně současně, ne nutně stejným způsobem a ne nutně ve stejné míře. Nepřemýšlíme někdy všichni o životech, které bychom mohli žít, o rozhodnutích, která neděláme? Ale přetrvávající výčitky, které mám, se netýkají ani tak mé přítomnosti, jako spíš minulosti. Přála bych si, aby mé dětské já neinternovalo všechen ten stud. Přál bych si, abych si na maturitním plese mohl zatančit s dívkou na „This Kiss“. Přála bych si, abych na vysoké škole měla první polibky a první všechno s muži i ženami. Kéž bych věděla, že na tom, co chci – na všech věcech, které chci – záleží.
Dr. Haylie Swensonová je spisovatelka, pedagožka a skvělá teta, která žije v Austinu se svým manželem a dvěma kočkami. V současné době pracuje na románu o Islandu 19. století.