Bojkot autobusů v Montgomery, který byl vyvolán zatčením Rosy Parksové 1. prosince 1955, byl 13 měsíců trvající masový protest, který skončil rozhodnutím Nejvyššího soudu USA, že segregace ve veřejných autobusech je protiústavní. Bojkot koordinovala Montgomery Improvement Association (MIA) a její předseda Martin Luther King mladší se stal významným vůdcem v oblasti občanských práv, protože se na Montgomery soustředila mezinárodní pozornost. Bojkot autobusů ukázal, že nenásilný masový protest může úspěšně čelit rasové segregaci, a posloužil jako příklad pro další kampaně na jihu, které následovaly. V knize Stride Toward Freedom (Krok ke svobodě), kterou King v roce 1958 napsal ve vzpomínkách na tento bojkot, prohlásil, že skutečným významem bojkotu autobusů v Montgomery je síla rostoucí sebeúcty, která oživuje boj za občanská práva.
Kořeny bojkotu autobusů začaly již několik let před zatčením Rosy Parksové. Ženská politická rada (Women’s Political Council – WPC), skupina černošských profesionálek založená v roce 1946, již tehdy obrátila svou pozornost na praktiky Jima Crowa v městských autobusech v Montgomery. Na setkání se starostou W. A. Gaylem v březnu 1954 členky rady nastínily změny, o které usilovaly v montgomerském autobusovém systému: aby nikdo nestál nad prázdnými sedadly; nařízení, aby černí jedinci nebyli nuceni platit v přední části autobusu a nastupovali zezadu; a politika, která by vyžadovala, aby autobusy v černošských obytných oblastech zastavovaly na každém rohu, stejně jako v bělošských komunitách. Když schůzka nepřinesla žádnou významnou změnu, prezidentka WPC Jo Ann Robinsonová zopakovala požadavky rady v dopise starostovi Gayleovi z 21. května a sdělila mu: „Pětadvacet nebo více místních organizací hovoří o plánování celoměstského bojkotu autobusů“ („A Letter from the Women’s Political Council“).
Rok po schůzce WPC se starostou Gaylem byla zatčena patnáctiletá Claudette Colvinová za to, že se v montgomerském autobuse postavila segregaci. O sedm měsíců později byla zatčena osmnáctiletá Mary Louise Smithová za to, že odmítla uvolnit své místo bílému cestujícímu. Ani jedno ze zatčení však nezmobilizovalo černošskou komunitu v Montgomery tak, jako později téhož roku zatčení Rosy Parksové.
King ve svých pamětech vzpomínal, že „paní Parksová byla ideální pro roli, kterou jí historie přisoudila“, a protože „její charakter byl bezúhonný a její oddanost hluboce zakořeněná“, byla „jednou z nejrespektovanějších osob v černošské komunitě“ (King, 44). Robinson a WPC reagovali na zatčení Parksové výzvou k jednodennímu protestu proti městským autobusům na 5. prosince 1955. Robinson připravil na Alabama State College sérii letáků a zorganizoval skupiny, které je distribuovaly po celé černošské komunitě. Mezitím poté, co Clifford a Virginia Durrovi zajistili pro Parksovou kauci, začal E. D. Nixon, bývalý vedoucí montgomerské pobočky Národní asociace pro podporu barevných (NAACP), svolávat místní černošské vůdce včetně Ralpha Abernathyho a Kinga, aby zorganizovali plánovací schůzku. Dne 2. prosince se černošští duchovní a vedoucí představitelé sešli v baptistickém kostele na Dexter Avenue a dohodli se na zveřejnění bojkotu 5. prosince. Plánovanému protestu se dostalo nečekané publicity ve víkendových novinách a v rozhlasových a televizních zprávách.
5. prosince zůstalo mimo autobusy 90 procent černošských obyvatel Montgomery. Toho dne odpoledne se sešli duchovní a vedoucí představitelé města, aby projednali možnost rozšíření bojkotu na dlouhodobou kampaň. Během tohoto setkání byla založena MIA a King byl zvolen jejím předsedou. Parksová vzpomínala: „
Téhož večera na hromadném shromáždění v baptistickém kostele na Holt Street odhlasovala MIA pokračování bojkotu. King na shromáždění promluvil k několika tisícům lidí: „Chci, aby bylo známo, že budeme pracovat s chmurným a odvážným odhodláním, abychom dosáhli spravedlnosti v autobusech v tomto městě. A nemýlíme se….-li se my, mýlí se i Nejvyšší soud tohoto národa. Pokud se mýlíme my, mýlí se Ústava Spojených států. Pokud se mýlíme my, mýlí se všemohoucí Bůh“ (Papežské listy 3,73). Po neúspěšných jednáních s městskými komisaři a představiteli autobusových společností vydala MIA 8. prosince oficiální seznam požadavků: zdvořilé zacházení ze strany provozovatelů autobusů, sezení pro všechny podle pořadí příchodu, přičemž černoši by měli sedět vzadu a běloši vpředu, a černošští provozovatelé autobusů na převážně černošských linkách.
Požadavky nebyly splněny a černošští obyvatelé Montgomery zůstali mimo autobusy až do roku 1956, navzdory snahám představitelů města a bílých občanů bojkot zmařit. Poté, co město začalo trestat černošské taxikáře za pomoc bojkotujícím, zorganizovala MIA spolujízdu. Na radu T. J. Jemisona, který zorganizoval spolujízdu během bojkotu autobusů v Baton Rouge v roce 1953, vytvořila MIA složitý systém spolujízdy asi 300 vozů. Robert Hughes a další členové Alabamské rady pro lidské vztahy zorganizovali setkání mezi MIA a představiteli města, ale k žádné dohodě nedošlo.
Na začátku roku 1956 byly domy Kinga a E. D. Nixona bombardovány. Kingovi se podařilo uklidnit dav, který se shromáždil u jeho domu, prohlášením: „Buďte klidní jako já a moje rodina. Nic se nám nestalo a pamatujte, že kdyby se mi něco stalo, budou tu jiní, kteří mě nahradí“ (Dokumenty 3,115). V únoru 1956 dosáhly městské úřady soudního zákazu bojkotu a obvinily více než 80 vůdců bojkotu podle zákona z roku 1921, který zakazoval spiknutí narušující zákonné podnikání. King byl souzen a odsouzen na základě tohoto obvinění a bylo mu nařízeno zaplatit 500 dolarů nebo si odsedět 386 dní ve vězení v případu State of Alabama v. M. L. King, Jr. Navzdory tomuto odporu bojkot pokračoval.
Ačkoli se většina publicity o protestu soustředila na akce černošských duchovních, klíčovou roli v úspěchu bojkotu sehrály ženy. Ženy jako Robinsonová, Johnnie Carrová a Irene Westová udržovaly výbory MIA a sítě dobrovolníků. Mary Fair Burksová z WPC také připisovala úspěch bojkotu „bezejmenným kuchařkám a služkám, které po dobu jednoho roku ušly nekonečné kilometry, aby dosáhly prolomení zdí segregace“ (Burks, „Trailblazers“, 82). King ve svých pamětech cituje starší ženu, která prohlásila, že se k bojkotu nepřipojila pro svůj vlastní prospěch, ale pro dobro svých dětí a vnoučat (King, 78).
Národní zpravodajství o bojkotu a Kingově procesu vedlo k podpoře lidí mimo Montgomery. Počátkem roku 1956 navštívili Montgomery veteráni pacifismu Bayard Rustin a Glenn E. Smiley a nabídli Kingovi rady ohledně aplikace gándhíovských technik a nenásilí na americké rasové vztahy. Rustin, Ella Bakerová a Stanley Levison založili organizaci In Friendship, která na Severu shromažďovala finanční prostředky pro jižanské úsilí za občanská práva, včetně bojkotu autobusů. King od těchto zastánců nenásilné přímé akce vstřebával myšlenky a vytvářel vlastní syntézy gándhíovských principů nenásilí. Řekl: „Gándhí v Indii ukázal, že to může fungovat“ (Rowland, „2 500 Here Hail“). Další stoupenci gándhíovských myšlenek, jako například Richard Gregg, William Stuart Nelson a Homer Jack, napsali MIA a nabídli podporu.
5. června 1956 rozhodl federální okresní soud ve věci Browder v. Gayle, že segregace v autobusech je protiústavní, a v listopadu 1956 Nejvyšší soud USA potvrdil rozsudek Browder v. Gayle a zrušil zákony vyžadující segregované sezení ve veřejných autobusech. Rozhodnutí soudu přišlo ve stejný den, kdy King a MIA u obvodního soudu napadli soudní příkaz zakazující jízdy MIA. MIA byla rozhodnuta neukončit bojkot, dokud příkaz k desegregaci autobusů skutečně nedorazí do Montgomery, a tak měsíc fungovala bez systému spolujízdy. Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí soudu nižší instance a 20. prosince 1956 King vyzval k ukončení bojkotu; komunita souhlasila. Následujícího dne ráno nastoupil spolu s Ralphem Abernathyem, E. D. Nixonem a Glennem Smileym do integrovaného autobusu. King o bojkotu autobusů řekl: „Došli jsme k poznání, že z dlouhodobého hlediska je čestnější důstojně kráčet než poníženě jezdit. A tak … jsme se rozhodli nahradit unavené nohy unavenými dušemi a jít ulicemi Montgomery“ (Dokumenty 3, 486). Kingova role v bojkotu autobusů si získala mezinárodní pozornost a taktika MIA, která kombinovala masový nenásilný protest s křesťanskou etikou, se stala vzorem pro boj proti segregaci na Jihu.
.