Uznávaný americký stand-upista vypráví, proč se pro jeho současné nápady lépe hodí svět filmu
Být sám na pódiu může být osamělý zážitek, i když se na vás publikum večer co večer valí ve vlnách. Komik narozený v Massachusetts Bo Burnham si tuto lásku publika i kritiky získal díky odvážně experimentálním živým vystoupením jako Words Words Words a What poté, co vystoupil z ložnice, odkud se stal internetovou senzací díky videím, která sám nazval „pubertální hudební komedií“.
Dokazuje, že by klidně mohl být další velkou multidisciplinární záležitostí, jeho celovečerní debut Eighth Grade už posbíral ceny Amerického filmového institutu, Writers Guild of America, Independent Spirit Awards a Sundance. Jeho odklon od komedie (film má několik světlých momentů, ale celkově je to dost ponurá záležitost) k filmu přišel z různých důvodů. ‚Rád bych se vrátil k živému hraní, ale musel bych vymyslet, co budu říkat dál,‘ říká Burnham během svého pobytu ve Skotsku na nedávném filmovém festivalu v Glasgow, kde měl Eighth Grade dvě projekce. ‚Šla jsem do filmu, protože jsem toužila spolupracovat s lidmi. Byla jsem unavená sama ze sebe jako ze subjektu, nelíbilo se mi hledat jen sama sebe, abych se vyjádřila sama skrze sebe o sobě, a proto jsem chtěla natočit film. Spolupráce pro mě byla velkou silou celého procesu.“
Nejspíš se najde spousta těch, kteří se na Osmou třídu budou dívat a hledat v ní vodítka k dospívání Bo Burnhama, ale on sám je zdrženlivý ve vyvozování přílišných paralel. Kayla (Elsie Fisherová) je osamělá raná teenagerka, která se odebírá do své ložnice, kde nahrává a nahrává filmy o sobě samé (spíše zprávy o inspiraci než ony „pubertální hudební komedie“). Žije a snaží se komunikovat se svým otcem samoživitelem (pardon, Bo žil v takzvaně stabilní domácnosti se dvěma rodiči a dvěma staršími sourozenci), zatímco navazování přátelství a vyhledávání lidí kvůli románkům v ní neustále vyvolává úzkost (no, jak Bo, tak Kayla byli ve škole zvoleni „nejtiššími“).
O roli Kayly se ucházely stovky lidí, Burnham však říká, že film začal dávat smysl až ve chvíli, kdy se Fisherová dostavila na konkurz. ‚Byla zdaleka nejlepší, nikdy nebylo druhé volby,‘ trvá na svém. „Pochopila tu postavu jako nikdo jiný. Díky ní se stala aktivní; všichni ostatní ji hráli plachou, tichou a krčící se na chodbě, zatímco Elsie se snažila mluvit, ale nebyla toho schopná. A také dokázala do scény vnést všechny složitosti toho, co znamená být dítětem; spousta dětí v sobě všechno uzavře, aby mohly hrát. Ona to všechno dokázala udržet, což je neuvěřitelně působivé pro herce jakéhokoli věku, natož pro dítě.“
S soundtrackem Anny Meredith („píše odvážnou, vzrušující, povzbuzující elektronickou hudbu, která se k tomu skvěle hodila“) je film velmi současný, zasazený hluboko do doby sociálních médií a zároveň si zachovává nadčasovost (všichni jsme byli třináctiletými dětmi, které se snaží vyrovnat se situací, že?).
„Když se lidé snaží vyprávět moderní příběhy, ve kterých nejsou žádné telefony, připadá jim, že kastrují kontext a působí to velmi vágně a nepravdivě,“ říká Burnham. ‚Ať už za dvacet let budou lidé používat Snapchat, nebo ne, pořád budou rozumět tomu, co dělá a proč to dělá. Když se dívám na Snídaňový klub, neříkám si: „Ach jo, oni hrají kazety, to nemůžu zpracovat!“. Myslím si, že jediný způsob, jak navázat kontakt s lidmi, je být neuvěřitelně konkrétní.“
Osmá třída je ve vybraných verzích k dostání od pátku 26. dubna.