Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie. Diecéze se značně liší geografickou velikostí a počtem obyvatel. Široká škála diecézí kolem Středozemního moře, které přijaly křesťanskou víru brzy, má spíše kompaktní rozlohu, zatímco diecéze v oblastech, které byly evangelizovány později, jako například v některých částech subsaharské Afriky, Jižní Ameriky a Dálného východu, bývají mnohem větší a lidnatější. V rámci své vlastní diecéze může biskup latinské církve používat pontifikální roucha a regálie, ale nesmí tak činit v jiné diecézi přinejmenším bez předpokládaného souhlasu příslušného ordináře.
JmenováníUpravit
Viz: Jmenování katolických biskupů
Rezignace v 75 letechEdit
Od Druhého vatikánského koncilu v roce 1965 se diecézní biskupové a jim na roveň postavení biskupové, „kteří se stali méně schopnými řádně plnit své povinnosti z důvodu narůstajícího zatížení věkem nebo z jiného vážného důvodu, důrazně žádají, aby nabídli svou rezignaci na úřad buď z vlastní iniciativy, nebo na výzvu příslušné autority“. Byl navržen věk 75 let a papež Jan Pavel II. nechal tato ustanovení začlenit do Kodexu kanonického práva z roku 1983.
Článek 401.1 Kodexu kanonického práva latinského ritu z roku 1983 uvádí, že „diecézní biskup, který dovršil sedmdesátý pátý rok svého věku, se žádá, aby nabídl svou rezignaci na úřad nejvyššímu papeži, který s přihlédnutím ke všem okolnostem učiní odpovídající opatření“. Motu proprio vydané papežem Františkem 15. února 2018 s názvem Imparare a congedarsi zavedlo stejné pravidlo pro nekardinální biskupy sloužící v Římské kurii, kteří dříve ztráceli své funkce automaticky v 75 letech.
RoleUpravit
Jedna podoba erbu latinského katolického biskupa.
„Diecézní biskup“ je pověřen péčí o místní církev (diecézi). Je zodpovědný za vyučování, řízení a posvěcování věřících své diecéze, přičemž se o tyto povinnosti dělí s kněžími a jáhny, kteří pod ním slouží.
„Vyučovat, posvěcovat a řídit“ znamená, že musí (1) dohlížet na hlásání evangelia a katolickou výchovu ve všech jejích formách; (2) dohlížet a zajišťovat udílení svátostí; a (3) vydávat zákony, spravovat a působit jako soudce v kanonicko-právních záležitostech ve své diecézi. Slouží jako „hlavní pastýř“ (duchovní vůdce) diecéze a má odpovědnost za pastorační péči o všechny katolíky žijící v jeho církevní a obřadní jurisdikci. Je povinen sloužit každou neděli a ve sváteční den mši svatou s úmyslem modlit se za ty, kteří jsou v jeho péči, přidělovat duchovní na jejich místa v různých institucích a dohlížet na finance. Biskup má mít zvláštní péči o kněze, naslouchat jim, využívat je jako rádce, dbát na to, aby byli po všech stránkách náležitě zaopatřeni, a hájit jejich práva stanovená Kodexem kanonického práva. Latinští katoličtí biskupové také musí pravidelně každých pět let vykonat návštěvu ad limina u Svatého stolce.
Vzhledem k jejich funkci učitelů víry je v některých anglicky mluvících zemích zvykem přidávat ke jménům biskupů postnominální titul „D.D.“. (Doctor of Divinity) a označovat je titulem „doktor“.
Pouze biskup má pravomoc udělovat svátost svěcení. V latinské církvi byly nižší svěcení po II. vatikánském koncilu zrušeny. Ve východních katolických církvích může mnišský archimandrita své poddané tonzurovat a ustanovovat do menších řádů; tonzura a menší řády se však nepovažují za součást svátosti svěcení.
Svátost biřmování uděluje v latinské církvi obvykle biskup, ale biskup může udělením svátosti pověřit kněze. V případě přijetí dospělého do plného společenství s katolickou církví udělí svátost biřmování předsedající kněz. Ve východních katolických církvích udělují biřmování (nazývané chrismace) obvykle kněží, protože se uděluje současně se křtem. Žehnání kostelů a oltářů je v pravomoci pouze diecézního biskupa nebo eparchy, který však může pověřit provedením obřadu jiného biskupa nebo dokonce kněze.
Na Zelený čtvrtek předsedají mši křižma latinští katoličtí biskupové. Při této mši se sice žehná olej nemocných pro svátost pomazání nemocných, ale v případě potřeby jej může požehnat i kterýkoli kněz. Chrismu může světit pouze biskup. Ve východních katolických církvích křižmo světí výhradně hlavy církví sui iuris (patriarchové a metropolité) a diecézní biskupové tak činit nemohou.
Jedině biskup nebo jiný ordinář může udělovat imprimatur teologickým knihám, čímž potvrzuje, že jsou prosté doktrinálních nebo morálních omylů; je to výraz učitelské autority a výchovné odpovědnosti biskupa.
Před Druhým vatikánským koncilem bylo také výsadou biskupa posvětit patenu a kalich, které se budou používat při mši. Jednou ze změn zavedených po koncilu je, že nyní se říká prosté požehnání, které může udělovat kterýkoli kněz.
Kanonická autoritaEdit
Katoličtí biskupové shromáždění před bazilikou svatého Petra
V západních i východních katolických církvích může mši nebo božskou liturgii sloužit kterýkoli kněz. Aby však mohl kněz sloužit mši nebo božskou liturgii veřejně, musí mít povolení od místního ordináře – oprávnění k tomuto povolení mohou na omezenou dobu získat faráři farností, ale pro dlouhodobé povolení je obvykle nutné obrátit se na diecézního biskupa. Cestujícím kněžím může být vydán celebret, aby mohli farářům a biskupům mimo vlastní diecézi prokázat, že mají dobrou pověst. Avšak i v případě, ţe kněz takový doklad nemá, můţe slavit svátosti, pokud místní biskup nebo farář usoudí, ţe hostující kněz je osobou bezúhonnou.
Na Východě se na oltáři uchovává antimonium podepsané biskupem částečně jako připomínka toho, čí je to oltář a pod čí omoforou kněz v místní farnosti slouţí.
K tomu, aby kněží mohli platně vysluhovat svátost pokání, musí mít fakulty (povolení a pravomoc) od místního biskupa; je-li však kajícník v nebezpečí smrti, má kněz právo i povinnost zpověď vyslechnout bez ohledu na to, kde se nachází.
K tomu, aby mohli předsedat manželským obřadům, musí mít kněží a jáhni latinské církve příslušnou pravomoc nebo pověření od příslušného orgánu. V latinské větvi katolické církve platí učení, ţe svátostné milosti udělují sami snoubenci; ačkoli tedy obřad uzavření manţelství obvykle vede vysvěcená osoba, můţe biskup pověřit přítomností při výměně slibů laickou osobu; to by se dělo jen v krajních případech, například na misijních územích. Ve východní tradici duchovní nejenže svědčí při výměně slibů, ale musí udělit požehnání, aby byl sňatek platný.
Pokud to konkrétní biskup nezakázal, může kázat kterýkoli biskup v celé katolické církvi a kterýkoli kněz nebo jáhen může také kázat kdekoli (za předpokladu souhlasu místního faráře), pokud mu nebyla omezena nebo odebrána schopnost kázat.
Katedrála diecéze obsahuje zvláštní křeslo, zvané katedra, někdy označované jako trůn, vyhrazené ve svatostánku k výhradnímu užívání jejího ordináře; symbolizuje jeho duchovní a církevní autoritu.