V tomto ročním období se v korunách stromů ve městech, obcích i na venkově odehrává večerní podívaná. Na zimovištích se shromažďují stovky a v některých případech i tisíce vran.
Mnozí z nich jsou místní ptáci, kteří budou dále vychovávat rozvětvené rodiny na předměstských dvorech a v okolních lesích. Jiní jsou migranti až z daleké Kanady, kteří se po příchodu jara vrátí domů a zůstanou tam. Ať tak či onak, vrány vytvářejí v okolí Lewistonu a Auburnu působivý pohled a zvuk.
Zahlédnout je můžete začít zhruba hodinu před soumrakem. Při zastavení na semaforu můžete zahlédnout několik desítek vran, které vám budou létat vysoko nad hlavou. Nebo pokud jdete pěšky, jako Carey Davis, můžete vzhlédnout a vidět, jak obloha víří a tmavne, jak jejich počet roste.
„Jen jsem se díval, když jsem šel přes most, do kopce až sem a ony stále přilétaly,“ říká Davis.
Mike Boone a jeho syn byli na cestě domů z fotbalového tréninku a zastavili se, aby sledovali jejich shromáždění. Boone říká, že si všiml, že vrány mají v Lewistonu a Auburnu několik různých hnízdišť nedaleko od sebe.
„Je to prostě úžasné,“ říká. „V tuhle dobu je jich každou noc tolik a stačí projet městem a vidíte je na míle daleko.“
Jděte za nimi několik minut a jejich okřídlený průvod vás dovede přímo k mateřskému ložisku krkavcovitých: obrovskému hnízdu aktivních a hlučných vran.
„Je těžké udržet myšlenky na uzdě, jen tak pozorovat takové ptáky,“ říká Doug Hitchcox, pracovník přírodovědné organizace Maine Audubon.
Hitchcox se přišel podívat na toto velké shromáždění amerických vran v partnerských městech Lewiston a Auburn.
Zavřete oči a mohli byste se mylně domnívat, že jste v africkém Serengeti, ale tyto vrány jsou komunitní, městští obyvatelé. Této noci se usadily na vysokých stromech na okraji parkoviště za lewistonským oddělením veřejných prací. Hitchcox se dívá dalekohledem a odhaduje, že toto hejno čítá nejméně 10 000 ptáků. Zní to jako neobvykle velký počet, ale Hitchcox říká, že taková hejna ptáků bývala dříve běžným jevem.
„Přišli jsme o tolik ptáků kvůli různým věcem, ale když slyšíte o milionových hejnech holubů hřivnáčů, tak ti už úplně vyhynuli,“ říká. „Člověk žasne, když vidí, jak nás udivuje pár tisíc ptáků, a pomyslí na to, že ještě před sto lety se nad hlavou proháněly takové věci jako osobní holubi po milionech.“
Až dnes, byla zdokumentována mnohem větší hnízda vran, včetně jednoho v Auburnu ve státě New York, které pochází z roku 1913, se sto tisíci vranami a dalšího v Oklahomě se dvěma miliony vran.
V literatuře, nikoli ve vědě, se taková velká hejna často označují jako vraždění. A přestože jsou vrány, které jsou považovány za nejinteligentnější a nejspolečenštější ze všech ptáků a mají tendenci se pářit po celý život, často jsou hanlivě označovány za předzvěst zla nebo za znamení smrti.
Kdo by mohl zapomenout na slavnou scénu napadení školních dětí rozzuřeným davem vran – v hororu Alfreda Hitchcocka z roku 1963 – Ptáci?“
Ale Doug Hitchcox říká, že vrány se neshromažďují z žádného nekalého důvodu. Vědci se domnívají, že to dělají proto, aby odvrátily predátory, jako je například raroh velký, udržely si teplo, hledaly partnery a případně se podělily o nějaké novinky.
„Všichni tito ptáci pravděpodobně přilétají z různých míst, kde se v průběhu dne krmili,“ říká. „Někteří lidé si myslí, že dochází k výměně informací, takže se možná vrány scházejí – ne že bychom někdy mohli říct, co si vlastně říkají – ale možná si říkají, že našly velké pole plné obilí.“
„Víte, neexistuje žádný kapitán vrány, který by všem řekl: ‚Dobře, lidi, dneska večer jdeme na tohle místo. Všechno se rozhoduje ve skupině,“ říká doktor Kevin McGowan z Cornellovy ornitologické laboratoře.
McGowan už více než 30 let odchytává a studuje vrány ve svém adoptivním rodném městě Ithaca ve státě New York. Říká, že vrány jsou tak chytré, že si dokážou zapamatovat obličej člověka a naučit se asociovat určité chování a zvuky.
„Mám řadu rodin, které mě docela dobře znají, protože jim házím arašídy jen tak na svačinu,“ říká. „A vědí, kdy se otevřou moje garážová vrata. Znají ten zvuk a přijdou ke mně a pronásledují moje auto po ulici. A pak přeběhnou ulici. Je to jako čekat, čekat, čekat, snaží se dohnat auto.“
McGowan říká, že hřadování vran ve městech je trend, který ne tak úplně náhodou začal koncem 70. let 20. století, když se jejich střílení stalo nezákonným. V posledních desetiletích si však západonilský virus vybírá na vranách ve státě New York a na dalších místech těžkou daň, což vyvolává obavy vědců i ptačích nadšenců, kteří odmítají představu, že by obrovské shromáždění vran bylo něčím jiným než přírodním zázrakem.
Velká hnízda, jako je to v Lewistonu, se v příštích několika týdnech začnou v období páření rozpadat a do zimy se opět objeví se zapadajícím sluncem.
Aktualizováno 16:55 6. března 2019