Automatické pokladny, známé spíše jako bankomaty, jsou součástí amerického prostředí již od 70. let 20. století – jako majáky samoobsluhy a pohodlí způsobily revoluci v bankovnictví, kterou dnes považujeme za samozřejmou. Žijí, aby sloužily; skutečně si jich všimneme jen tehdy, když se nám zdá, že nemůžeme žádný najít.
V posledních letech však bankomat již nedělá něco, co by nedokázal žádný jiný přístroj nebo prodejní místo, a jeho dny jsou podle některých sečteny. Nebo snad ano? Protože to vypadá, že právě ve chvíli, kdy je používání bankomatů na ústupu, některé americké banky zdvojnásobují své investice do bankomatů.
„První“ bankomat na světě přistál na hlavní ulici v Enfieldu na předměstí Londýna v pobočce banky Barclays; na vnější straně budovy, stále ještě Barclays, je dokonce modrá pamětní deska připomínající debut bankomatu 27. června 1967. Vypráví se, že John Shepherd-Barron, inženýr tiskařské společnosti De La Rue, přišel na to, co bylo v podstatě automatem na peníze, jednoho sobotního odpoledne poté, co zmeškal otevírací dobu své banky. Byl totiž ve vaně. Shepherd-Barron se s nápadem obrátil na společnost Barclays, narychlo byla sepsána smlouva (nad „růžovým ginem“) a brzy poté vedle banky vyrostl nový bankomat – s maximálním výběrem 10 liber. Automat změnil bankovnictví a Shepherd-Barronovo jméno se zapsalo do historie: V roce 2005 byl za své zásluhy o bankovnictví jmenován důstojníkem Řádu britského impéria a nekrology po jeho smrti v roce 2010 ho všechny označovaly za „vynálezce bankomatu“.
Je to dobrý příběh, i když téměř jistě není pravdivý – „naprostý nesmysl“, směje se profesor Bernardo Batiz-Lazo, profesor dějin podnikání a bankovního managementu na Bangorské univerzitě ve Walesu a spoluautor knihy o historii bankomatu.
Shepherd-Barron byl skutečně součástí skupiny pro výrobu bankomatů Barclays, i když, jak říká Batiz-Lazo, existovalo několik týmů, které nezávisle na sobě pracovaly na řešení stejného problému: Jak dostat hotovost z banky po pracovní době, aniž byste se uchýlili k loupeži? Také to nebyl nápad, který by přišel odnikud, když pomineme heuréku ve vaně. Banky aktivně hledaly způsob, jak automatizovat pokladní proces – Batiz-Lazo říká, že jednotliví inženýři možná nevěděli, že na stejných nápadech pracuje někdo jiný, ale banky to určitě věděly. Inovace bankomatů navíc měla řadu jasných předchůdců. Batiz-Lazo poukázal na vynález Bankographu amerického Luthera George Simjiana z roku 1960, stroje, který by umožnil klientům banky vkládat šeky a hotovost do stroje a který krátce strávil ve vstupní hale jedné newyorské banky (neujal se: Simjian údajně řekl: „Jediní lidé, kteří stroje používali, byli prostitutky a hazardní hráči, kteří nechtěli jednat s pokladníky tváří v tvář.“). Mezi další předchůdce patří použití karty s magnetickým proužkem v takových věcech, jako jsou elektronické brány na prodej jízdenek, a inovace v samoobslužných čerpacích stanicích a prodejních automatech.
Ve stejné době jako Shepherd-Barron pracovaly nejméně dvě další skupiny, ačkoli existují určité důkazy o tom, že se zařízení na výdej hotovosti krátce objevilo v Japonsku ještě předtím, než se objevilo zařízení Barclays. Pouhý týden po instalaci bankomatu Barclays se objevil švédský bankomat; o měsíc později zavedla svůj bankomat britská Westminster Bank. Během následujících dvou let začaly na vlastních automatech pracovat další skupiny. Rok 1969 byl pro bankomaty velkým rokem: další britská banka, Midland, spolupracovala s technologickou společností Speytech na zavedení svých strojů; japonská společnost Omron Tateishi instalovala jeden před bankou Sumitomo; a Chemical Bank v Rockville Centre ve státě New York instalovala svůj bankomat s prozíravým reklamním sloganem: „2. září se naše banky otevřou v 9 hodin ráno a už nikdy nezavřou.“
Tyto první přístroje byly nejen geograficky rozptýlené, ale také technologicky všude. Překážky při vytváření automatizovaného zařízení pro výdej hotovosti byly poměrně značné a každý stroj je řešil jiným způsobem. Některé stroje vydávaly hotovost v plastových kazetách, nikoliv jako jednotlivé bankovky; u některých zákazníci používali kovový nebo plastový žeton, který se vložil do stroje a uschoval, aby se později zákazníkovi zaslal zpět; jiné vydávaly zákazníkům stohy papíru, jako je šek, které se používaly stejným způsobem.
Stroj Omron Tateishi používal kartu s magnetickým proužkem; stroj Barclays nechal zákazníky zadat PIN, aby se identifikovali, a kontroloval toto číslo s něčím, co byl v podstatě šek vložený do stroje. Bezpečnost však byla vždy problémem – neexistoval žádný způsob, jak skutečně zajistit, že uživatel tokenu je skutečně majitelem účtu, čehož v roce 1968 s velkou výhodou využili protohackeři ve Švédsku, když pomocí ukradeného tokenu z bankomatu vybrali z různých strojů obrovské množství peněz. Dále to byla skutečnost, že elektronika bankomatů byla nucena pracovat za každého počasí, což vedlo k častým poruchám. Tyto první bankomaty byly velké, neohrabané, nespolehlivé a ne příliš oblíbené.
Proč je tedy banky vytrvale instalovaly?
Krátká odpověď zní, že i přes svá omezení byly bankomaty na technologické špičce, a proto žádoucí. Bankomaty se objevily v 60. a 70. letech 20. století z nového odvážného světa, kde „samoobsluha“ a „automatizace“ byla velká módní slova, která oslovovala široké vrstvy lidí. Delší odpovědí je, že každá země, která pracovala na vývoji bankomatů, měla své vlastní důvody a konkrétní společenské prostředí, které tlačilo na inovaci bankomatů. Ve Velké Británii, kde se zrodily tři z prvních funkčních prototypů bankomatů, čelily banky nebývalému tlaku bankovních svazů na zavírání v sobotu. Bylo to v době, kdy v Británii probíhalo velké odborové hnutí, kdy měly odbory stále větší moc; zároveň se vedoucím představitelům podniků vnucovala myšlenka, že automatizace ušetří náklady na pracovní sílu a sníží vliv odborů. Automatizace pokladního procesu se zdála být velmi dobrým nápadem, který by uspokojil zákazníky i bankovní odbory, a dokonce by samotným bankám poskytl určitou míru kontroly.
V USA byla jistě potřeba pružnějšího bankovnictví – banky měly pro pracující lidi příšernou pracovní dobu. Ale zároveň až 30 % americké populace se s bankami neobtěžovalo a proč by také mělo? Mnoho amerických dělníků dostávalo na konci každého týdne výplatu ve velkém balíku hotovosti a po zaplacení účtů jim buď nezbývalo dost peněz na vklad na bankovní účet, nebo k tomu prostě nebyl důvod. Pokud jste dostávali výplatu v šecích, obchodní domy jako Sears nebo J.C. Penney’s vám šek ochotně proplatily – zejména pokud si myslely, že byste z něj mohli cestou ven něco utratit. Banky, které se nyní stále více přesouvaly do maloobchodního sektoru, si však začaly uvědomovat, že přicházejí o spoustu obchodů. Jejich zájem o zavádění bankomatů pramenil z toho, že chtěly přilákat více zákazníků pomocí nových nablýskaných zařízení a poté, co je získaly, jim prodávat další produkty, jako jsou půjčky a kreditní karty. Existovaly také další, závažnější důvody, proč banky prosazovaly bankomaty, včetně toho, že nemusely prodlužovat bankovní hodiny, snižovaly přetížení bankovních poboček, odkládaly nebo dokonce eliminovaly potřebu otevírat nové pobočky při zachování fyzické přítomnosti a samozřejmě snižovaly náklady na pracovní sílu. Některé banky, jako například Citibank, proto bankomaty tvrdě prosazovaly.
Bankomat byl nakonec součástí revoluce v tom, jak bylo vnímáno a vnímáno bankovnictví. Tento posun souvisel s tím, o jakém druhu podnikání si bankéři mysleli, že podnikají – ukázalo se, že jde o zpracování informací, nikoli o pohyb peněz. Podle Batiz-Laza to také usnadnilo změnu v rovnováze moci bank: Lidé se začali identifikovat spíše se značkou banky než s jednotlivými pobočkami, což znamenalo zásadní změnu role bank ve společnosti. Bankomaty ukázaly, že bankovnictví nemusí být vázáno na pobočku nebo dokonce na člověka, a předznamenaly svět, ve kterém se bankovnictví provádí 24 hodin denně, sedm dní v týdnu na mobilních telefonech a noteboocích a rozhodně ne na pobočce (o tom později).