Babe Ruth skončil s nadhazováním jen několik sezón poté, co se dostal do hlavní ligy. Údaje však naznačují, že už tehdy si vytvořil potenciální předpoklady pro vstup do Síně slávy
Pokud by Síň slávy měla mít jen jednoho kandidáta, byl by to Babe Ruth.
Jeho rekordy v počtu homerunů, jeho dominance, jeho kulturní vliv a jeho transformační vliv na hru činí tento předpoklad prakticky bezpředmětným.
Pro mnoho historiků však skutečně fascinující část Ruthova životopisu spočívá v přesvědčení, že by se téměř jistě stal členem Síně slávy, i kdyby nikdy nemáchl pálkou.
Prvních pět sezón své kariéry byl Ruth především levorukým nadhazovačem v týmu Boston Red Sox, a to velmi dobrým. Dvakrát vyhrál více než 20 zápasů, v 21 letech vedl ligu v průměru získaných bodů a v roce 1917 jako dvaadvacetiletý dokončil 35 zápasů jako nejlepší nadhazovač ligy.
Ruth nadhazoval ve Světové sérii 1916 i 1918 a po sezóně si připsal bilanci 3-0 a 0,87 ERA. V roce 1916 hodil 13 shutoutových směn proti Dodgers, v roce 1918 pak přidal dalších 16 do své rekordní šňůry proti Cubs. Jeho rekord v počtu po sobě jdoucích posezónních shutout inningů vydržel více než 40 let.
V Ruthově době neexistovala taková statistika jako ERA+, ale kdyby existovala, Babe by v roce 1916 získal i tento titul. Jeho čísla z té sezony znamenají ERA+ 158 na stupnici, kde 100 znamená průměr.
Byl Babe Ruth skutečně na dráze nadhazovače Síně slávy, když byl přesunut do pole? Protože nemůžeme zaručit, co by Ruth dokázal, kdyby strávil zbytek kariéry na nadhazovacím kopci, nelze na tuto otázku s jistotou odpovědět. Můžeme však porovnat jeho statistiky jak se současníky, kteří byli do Síně slávy zvoleni později, tak s obecně uznávanými nadhazovači, abychom získali představu o tom, jak by se na Rutha mohla dívat historie nadhazování.
Kromě Rutha debutovalo ve druhé dekádě 20. století pět budoucích nadhazovačů Síně slávy. Dva z nich poskytují špatné srovnání. Dazzy Vance sice hodil svůj první nadhoz v roce 1915, ale pak několik sezón kopal na různých druholigových úrovních, než se v roce 1922 vrátil a rozkvetl v Brooklynu. To už však byl Vance jednatřicetiletý nováček, tedy o více než deset let starší než Ruth v době svého debutu.
Problematický je také soubor údajů pro Waite Hoyta. Hoyt debutoval jako osmnáctiletý v roce 1918, ale status nováčka prolomil až v roce 1921… přesně v době vzniku živého míče. Pro účely srovnání to některé Hoytovy údaje podbarvuje.
Tři další jsou však platnými komparátory. Následující tabulka ukazuje, jak se Ruthova výkonnost na kopci během prvních pěti celých sezón jeho kariéry srovnává v několika významných kategoriích s těmito třemi současníky – Groverem Clevelandem Alexanderem, Burleighem Grimesem a Redem Faberem – v jejich prvních pěti sezónách.
Nadhazovač (sezóny) Výhry ERA IP ERA+ WHIP WAR
Alexander (1911-15) 25. Ruthův výkon na kopci v prvních pěti sezónách jeho kariéry se srovnává s výkonností těchto tří současníků.4 2,35 342,86 145,0 1,11 8,10
Ruth (1915-19) 17,4 2,28 233,14 124,8 1,18 4,16
Faber (1914-18) 14,2 2,08 202,72 143,8 1,18 2,80
Grimes (1917-21) 15.4 2,84 250,78 116,0 1,22 3,58
První věc, kterou tabulka zjišťuje, je, že Alexander si zaslouží své uznání mezi nejlepšími nadhazovači všech dob. Už ve svých prvních sezónách byl vynikající silou. Ve srovnání se svými současníky, budoucími členy Síně slávy, vyhrál mnohem více zápasů s mnohem vyšším vytížením a lepším WHIP. To zase vedlo k náskoku v ERA+ a k náskoku téměř dva ku jedné ve WAR.
Připusťme tedy, že Ruth nebyl na nejlepší cestě stát se Petem Alexandrem. Z tabulky také jasně vyplývá, že byl na nejlepší cestě stát se nadhazovačem Síně slávy. V každé kategorii se jeho čísla blíží nebo převyšují průměr kvarteta nadhazovačů ze Síně slávy… a to i s Alexanderem, který celkové údaje zkresluje.
Takže jsme zjistili, že nadhazovač Babe Ruth by byl členem Síně slávy. Ale mezi Alexanderem – patřícím mezi herní elitu všech dob – a Faberem nebo Grimesem, dvojicí řadových členů Síně slávy, je obrovský, neobsazený prostor. Jakou část tohoto prostoru by obsadil Ruth?“
Abychom na tuto otázku odpověděli, proveďme stejný test, ale nahraďme Ruthovy současníky pěti nadhazovači s modernějšími životopisy – a nezpochybnitelnými předpoklady pro vstup do Síně slávy. Každý z těchto pěti nadhazovačů začínal v 60. letech 20. století, tedy v éře mrtvého míče, která se nelišila od té, v níž nadhazoval Ruth. Jsou to Steve Carlton, Bob Gibson, Juan Marichal, Nolan Ryan a Tom Seaver.
Tady je tabulka
Nadhazovač (sezóny) Výhry ERA IP ERA+ WHIP WAR
Carlton (1967-71) 14.8 2,09 237,48 116,8 1,26 3,96
Gibson (1961-65) 17,0 3,11 256,92 129,0 1,24 4,92
Marichal (1961-65) 19,8 2,85 266,48 131.4 1,10 5,96
Ruth (1915-19) 17,4 2,28 233,14 124,8 1,18 4,16
Ryan (1968-72) 9,6 3,26 158,06 106,8 1,33 1,86
Seaver (1967-71) 19,0 2,35 275.68 152,2 1,05 7,20
Tabulka ilustruje, že Ruthova nadhazovací bilance pohodlně zapadá do počátku kariéry této skupiny nesporných členů Síně slávy. Mezi touto šestkou mu patří třetí místo v počtu výher, druhé místo v ERA, čtvrté místo v ERA+, čtvrté místo ve WHIP a čtvrté místo ve WAR. Jeho jedinou skutečnou relativní slabinou je pracovní vytížení, což je statistika, která je ovlivněna přechodem do pole, který probíhal ve čtvrté a páté sezóně jeho datového období.
Na základě dvou čísel, která moderní počtáři považují za nejobjektivnější – ERA+ a WAR – by byl Ruth spravedlivě považován za lepšího nadhazovače v mládí než Carlton nebo Ryan a za blízkou obdobu Gibsona, i když není na cestě být tak dobrý jako Marichal nebo Seaver.
Znamená to, že kdyby byl Babe Ruth ponechán sám na kopci po celou dobu své kariéry, nasbíral by Gibsonova čísla… 251 vítězství, dva Cy Youngy, MVP a status prvního nadhazovače v Síni slávy? To samozřejmě nelze s jistotou říct. Lze však říci, že díky svému pozičnímu posunu ve věku 25 let byl na této cestě pevně rozhodnut.
To je jen další důkaz jeho překonané velikosti.