Atlas, soubor map nebo plánů, obvykle svázaných dohromady. Název je odvozen od zvyku, který zavedl Gerardus Mercator v 16. století – používat jako frontispis knih s mapami postavu Titána Atlase, který drží na ramenou zeměkouli. Kromě map a diagramů atlasy často obsahují obrázky, tabulkové údaje, fakta o oblastech a rejstříky zeměpisných názvů podle souřadnic zeměpisné šířky a délky nebo podle lokalizační sítě s čísly a písmeny po stranách map.
Geography and Map Division/The Library of Congress, Washington D.C.
Všeobecně-referenční atlasy kladou důraz na polohu míst, souvislosti mezi nimi a relativní velikost nebo význam označených míst. Tematické neboli oborové atlasy se zabývají především jedním tématem, například zemědělstvím, geologií, klimatem, historií, průmyslem, jazyky, obyvatelstvem, náboženstvím, zdroji nebo jinými charakteristikami zeměpisné oblasti. Národní atlasy jsou obvykle vydávány vládními agenturami s cílem kartograficky prezentovat celou škálu významných rysů určitého národa: fyzických, historických, ekonomických, sociálních, kulturních a administrativních.
Zpravidla se za první moderní atlas považuje Theatrum orbis terrarum (1570; Divadlo světa) od Abraham Orteliuse. Další památkou kartografie 16. století je Lafrériho atlas, obsahující mapy sestavené nadanými italskými kartografy v letech 1556-1575. V následujícím století kralovali v produkci kvalitních atlasů Nizozemci, jak dokládají Mercatorova díla. Francouzské atlasy v 18. století byly méně zdobné, ale přesností a bohatostí obsahu se vyrovnaly mapám Holanďanů a Italů. Německé atlasy z téhož období byly zatíženy obrovským množstvím detailů, četnými vložkami, obrázky a poznámkami. Mezi nejpoužívanější velké atlasy moderní doby, které obsahují 250 000 až 500 000 místopisných údajů, patří Andreeho Allgemeiner Handatlas (1881-1930), ruský Atlas Mira (poprvé vydán 1954) a londýnský Atlas světa, 5 svazků. (1955-59).
The Newberry Library, Gift of Rand McNally & Co. (A Britannica Publishing Partner)
.