Armén, arménsky Hay, množné číslo Hayq nebo Hayk, příslušník národa se starobylou kulturou, který původně žil v oblasti známé jako Arménie, která zahrnovala dnešní severovýchodní Turecko a Arménskou republiku. Ačkoli část z nich zůstala v Turecku, více než tři miliony Arménů žijí v této republice; velký počet žije také v Gruzii a v dalších oblastech Kavkazu a Blízkého východu. Velký počet Arménů žil v Ázerbájdžánu až do konce 80. let 20. století, kdy většina Arménů zemi opustila kvůli etnickému násilí a konfliktu o spornou oblast Náhorního Karabachu; kromě početné populace v enklávě Náhorní Karabach zůstalo v Ázerbájdžánu jen málo Arménů. Mnoho dalších Arménů emigrovalo do Evropy a Severní Ameriky.
Arméni jsou potomci jedné z větví Indoevropanů. Starořečtí historikové Hérodotos a Eudoxos z Rhodu spojovali Armény s Frýgy – kteří se do Malé Asie dostali z Thrákie – a s národy starověkého království, jimž Frýgové vnutili svou vládu a jazyk. Arméni, známí Peršanům jako Armina a Řekům jako Armenioi, nazývají sami sebe Hayq (jednotné číslo: Hay) a svou zemi Hayastan a vzpomínají na lidového hrdinu Hayka.
Lingvisté klasifikují arménštinu jako samostatnou větev indoevropské jazykové rodiny. Většina Arménů patří k arménské apoštolské (pravoslavné) církvi. Malý, ale nezanedbatelný počet patří k arménské větvi římskokatolické církve.
Do počátku 20. století byli Arméni především zemědělským národem. V letech 1930-1990 však došlo v Arménské sovětské socialistické republice ke značnému průmyslovému rozvoji a koncem 20. století se dvě třetiny obyvatelstva republiky, které tvořili asi z devíti desetin Arméni, urbanizovaly. Tento městský trend převládl i mezi Armény, kteří se přistěhovali do Evropy a Severní Ameriky.
Stará arménská kultura našla své vyjádření v architektuře, malířství a sochařství. Období největší umělecké aktivity zpravidla odpovídala obdobím národní nezávislosti nebo polonezávislosti, ale většinou tato činnost dosáhla svého vrcholu koncem 14. století. Arménská literatura se po tomto období dále rozvíjela a v 19. století zažila silné oživení tváří v tvář turecké a ruské nadvládě. Arménští spisovatelé se významně zasloužili o probuzení národního uvědomění Arménů, kteří byli stále netrpělivější s cizí nadvládou. Rostoucí nacionalismus Arménů vyvolal masakry ze strany Turků a konfiskace ze strany Rusů. Největší jednorázovou katastrofou byla genocida Arménů, k níž došlo během první světové války. V roce 1915 se osmanská vláda, která považovala Armény za nebezpečný cizorodý prvek, rozhodla deportovat veškeré arménské obyvatelstvo východní Anatolie do Sýrie a Mezopotámie. Většina odhadů celkového počtu Arménů, kteří byli na cestě zabiti buď vojáky a policií, nebo hladem a nemocemi, se pohybuje mezi 600 000 a 1 500 000 osob. Turecká vláda označení těchto událostí za genocidu odmítá a tvrdí, že ačkoli k některým zvěrstvům došlo, nešlo o žádnou vyhlazovací politiku.
.