Apoštolské vyznání víry

Prosím, pomozte podpořit poslání Nového adventu a získejte celý obsah tohoto webu k okamžitému stažení. Obsahuje Katolickou encyklopedii, Církevní otce, Summu, Bibli a další – to vše za pouhých 19,99 USD…

Formule obsahující ve stručných výrocích neboli „článcích“ základní principy křesťanské víry a mající za své autory podle tradice dvanáct apoštolů.

Původ vyznání víry

Po celý středověk se všeobecně věřilo, že apoštolové v den Letnic, ještě pod přímým vnuknutím Ducha svatého, sestavili mezi sebou naše současné vyznání víry, přičemž každý z apoštolů přispěl jedním z dvanácti článků. Tato legenda pochází ze šestého století (viz Pseudo-Augustin in Migne, P.L., XXXIX, 2189, a Pirminius, tamtéž, LXXXIX, 1034) a je předznamenána ještě dříve v kázání připisovaném svatému Ambrožovi (Migne, P.L., XVII, 671; Kattenbusch, I, 81), který si všímá, že Vyznání víry bylo „sestaveno dvanácti samostatnými dělníky“. Přibližně téhož data (kolem roku 400) podává Rufinus (Migne, P.L., XXI, 337) podrobný popis složení Vyznání víry, o němž tvrdí, že jej převzal z dřívějších dob (tradunt majores nostri). Ačkoli výslovně nepřipisuje každý článek autorství samostatného apoštola, uvádí, že šlo o společné dílo všech, a naznačuje, že k poradě došlo v den Letnic. Kromě toho prohlašuje, že „z mnoha oprávněných důvodů rozhodli, aby se toto pravidlo víry nazývalo Symbol“, což řecké slovo vysvětluje tak, že znamená jak indicium, tj. znak nebo heslo, podle něhož se křesťané mohou navzájem poznat, tak collatio, tj. oběť složenou z jednotlivých příspěvků. Několik let předtím (kolem roku 390) uvádí dopis milánského koncilu adresovaný papeži Siriciovi (Migne, P. L., XVI, 1213) nejstarší známý příklad spojení Symbolum Apostolorum („Apoštolské vyznání víry“) těmito pozoruhodnými slovy: „Nevěříte-li učení kněží…, věřte alespoň Symbolu apoštolů, který římská církev vždy zachovává a udržuje neporušený“. Se slovem Symbolum v tomto smyslu, stojícím samostatně, se poprvé setkáváme kolem poloviny třetího století v korespondenci svatého Cypriána a svatého Firmilia, přičemž zejména druhý jmenovaný mluví o vyznání víry jako o „symbolu Trojice“ a uznává jej za nedílnou součást obřadu křtu (Migne, P.L., III, 1165, 1143). Navíc je třeba dodat, že Kattenbusch (II, s. 80, pozn.) se domnívá, že stejné použití slov lze vysledovat již u Tertuliána. Přestože v prvních dvou stoletích po Kristu nacházíme často zmínky o Krédu pod jinými označeními (např. regula fidei, doctrina, traditio), název symbolum se nevyskytuje. Rufinus se tedy mýlil, když prohlásil, že sami apoštolové „z mnoha oprávněných důvodů“ zvolili právě tento termín. Tato skutečnost, spojená s vnitřní nepravděpodobností příběhu a překvapivým mlčením Nového zákona a přednicénských Otců, nám nedává jinou možnost než považovat Rufinovo nepřímé vyprávění za nehistorické.

Mezi nedávnými kritiky někteří přisuzují Vyznání víry vznik mnohem pozdější než v apoštolské době. Harnack např. tvrdí, že ve své současné podobě představuje pouze křestní vyznání církve v jižní Galii, pocházející nejdříve z druhé poloviny 5. století (Das apostolische Glaubensbekenntniss, 1892, s. 3). Přísně vzato jsou termíny tohoto tvrzení dostatečně přesné, i když se zdá pravděpodobné, že nikoli v Galii, ale v Římě získalo Vyznání víry skutečně svou konečnou podobu (viz Burn v „Journal of Theol. Studies“, červenec 1902). Harnackův důraz na pozdní vznik našeho přijatého textu (T) je však přinejmenším poněkud zavádějící. Je jisté, jak Harnack připouští, že jiná a starší forma Vyznání víry (R) vznikla v samotném Římě již před polovinou 2. století. Navíc, jak uvidíme, rozdíly mezi R a T nejsou příliš významné a je také pravděpodobné, že R, pokud nebylo samo sestaveno apoštoly, vychází přinejmenším z osnovy, která pochází z apoštolské doby. Vezmeme-li tedy dokument jako celek, můžeme slovy moderní protestantské autority s jistotou říci, že „v našem Vyznání víry a spolu s ním vyznáváme to, co je od apoštolských dob vírou sjednoceného křesťanstva“ (Zahn, Apoštolské vyznání víry, tr., s, 222). Otázku apoštolskosti Vyznání víry bychom neměli zavrhovat, aniž bychom věnovali patřičnou pozornost následujícím pěti úvahám:

(1) V Novém zákoně jsou velmi sugestivní stopy po uznání určité „formy učení“ (typos didaches, Římanům 6):17), která jakoby formovala víru nově obrácených ke Kristovu zákonu a která zahrnovala nejen slovo víry uvěřené v srdci, ale i „ústy učiněné vyznání ke spáse“ (Řím 10,8-10). V úzké souvislosti s tím musíme připomenout vyznání víry v Ježíše Krista, které bylo požadováno od eunucha (Sk 8,37) jako předběžná podmínka křtu (Augustin, „De Fide et Operibus“, cap. ix; Migne, P.L., LVII, 205), a samotnou křestní formuli ve jménu tří osob Nejsvětější Trojice (Mt 28,19; a srov. Didaché 7,2 a 9,5). Kromě toho, jakmile začneme získávat nějaký podrobný popis křestního obřadu, zjistíme, že jako předstupeň vlastního ponoření bylo od konvertity vyžadováno vyznání víry, které od nejstarších dob vykazuje jasně rozdělené a oddělené vyznání Otce, Syna a Ducha svatého, odpovídající božským Osobám vzývaným ve křestní formuli. Protože v žádném starším dokumentu nenajdeme úplnou podobu vyznání víry, nemůžeme si být jisti, že je totožné s naším vyznáním víry, ale na druhou stranu je jisté, že dosud nebylo objeveno nic, co by takovému předpokladu odporovalo. Viz například „Hippolytovy kánony“ (asi 220) nebo „Didascalia“ (asi 250) v Hahnově „Bibliothek der Symbole“ (8, 14, 35); spolu s drobnějšími narážkami u Justina Mučedníka a Cypriána.

(2) Ať už se objevují jakékoli obtíže ohledně existence Disciplina Arcani v raných dobách (Kattenbusch, II, 97 sqq.), nelze pochybovat o tom, že v Cyrilu Jeruzalémském, Hilariovi, Augustinovi, Lvovi, Gelasijském sakramentáři a mnoha dalších pramenech ze čtvrtého a pátého století se na této myšlence velmi trvá; že podle starobylé tradice se mělo Vyznání víry učit zpaměti a nikdy se nemělo přenášet do písemné podoby. To nepochybně poskytuje věrohodné vysvětlení skutečnosti, že v případě žádného prvotního vyznání víry se nám text nedochoval kompletní nebo v souvislé podobě. To, co víme o těchto formulích v jejich nejranější podobě, je odvozeno z toho, co můžeme dát dohromady z více či méně roztroušených citací, které se nacházejí například u takových autorů, jako jsou Irenej a Tertulián.

(3) Ačkoli u dřívějších východních spisovatelů před nicejským koncilem nelze s jistotou rozpoznat jednotný typ Vyznání víry, což je argument, který mnozí považovali za vyvrácení existence nějaké apoštolské formule, je pozoruhodnou skutečností, že východní církve ve čtvrtém století mají k dispozici Vyznání víry, které s obměnami reprodukuje starý římský typ. Tuto skutečnost plně uznávají takové protestantské autority jako Harnack (v Hauckově Realencyclopädie, I, 747) a Kattenbusch (I, 380 sq.; II, 194 sqq. a 737 sq.). Je zřejmé, že tyto údaje by velmi dobře ladily s teorií, že prvotní vyznání víry bylo předáno křesťanské obci v Římě buď samotnými svatými Petrem a Pavlem, nebo jejich bezprostředními nástupci, a postupem času se rozšířilo do celého světa.

(4) Dále si všimněme, že ke konci 2. století můžeme ze spisů svatého Irenea v jižní Galii a Tertuliána v daleké Africe vyčíst dvě téměř úplná vyznání víry, která se úzce shodují jak se starým římským vyznáním víry (R), jak je známe od Rufina, tak i navzájem. Bude užitečné přeložit z Burna (Introduction to the Creeds, s. 50, 51) jeho tabulkové uvedení důkazů v případě Tertuliána. (Srov. MacDonald v „Ecclesiastical Review“, únor 1903):

STARÉ ŘÍMSKÉ VÍRY, JAK JE CITUJE TERTULIÁN (asi 200)

De Virg. Vel., 1	Against Praxeas 2	De Praecept., 13 a 26
(1) Věříme v jednoho Boha všemohoucího, stvořitele světa,	(1) Věříme v jednoho jediného Boha,	(1) Věřím v jednoho Boha, stvořitele světa,
(2) a jeho Syna Ježíše Krista,	(2) a Božího syna Ježíše Krista,	(2) Slovo, které se nazývá jeho Syn, Ježíš Kristus,
(3) narozený z Panny Marie,	(3) narozený z Panny,	(3) Duchem a mocí Boha Otce, který se stal tělem v Mariině lůně, a narozen z ní
(4) ukřižován pod Pontským Pilátem,	(4) trpěl, zemřel a byl pohřben,	(4) připoután ke kříži.
(5) třetího dne vzkříšen z mrtvých,	(5) oživen,	(5) třetího dne vstal z mrtvých,
(6) přijat do nebe,	(6) vzat opět do nebe,	(6) byl vzat do nebe,
(7) nyní sedí po Otcově pravici,	(7) sedí po Otcově pravici,	(7) usazený po Otcově pravici,
(8) přijde soudit živé i mrtvé	(8) přijde soudit živé i mrtvé	(8) přijde se slávou, aby vzal dobré do věčného života, a zlé odsoudí do věčného ohně,
	(9) který poslal od Otce Ducha svatého.	(9) poslal zástupnou moc svého Ducha svatého,
		(10) aby řídil věřící (V tomto úryvku články 9 a 10 předcházejí 8)
(12) skrze vzkříšení těla.		(12) obnovení těla.

Tato tabulka slouží obdivuhodně k tomu, aby ukázala, jak neúplné důkazy poskytují pouhé citace Vyznání víry a jak opatrně je třeba s nimi zacházet. Kdybychom měli k dispozici pouze „De Virginibus Velandis“, mohli bychom říci, že článek týkající se Ducha svatého nebyl součástí Tertuliánova Vyznání víry. Kdyby byl „De Virginibus Velandis“ zničen, prohlásili bychom, že Tertulián o článku „trpěl pod Pontským Pilátem“ nic nevěděl. A tak dále.

(5) Nesmíme zapomínat, že zatímco před koncem čtvrtého století nemáme žádné výslovné prohlášení o složení formule víry apoštoly, dřívější Otcové jako Tertulián a svatý Irenej velmi důrazně trvají na tom, že „pravidlo víry“ je součástí apoštolské tradice. Zejména Tertulián ve svém díle „De Praescriptione“ poté, co ukáže, že tímto pravidlem (regula doctrinoe) rozumí něco prakticky totožného s naším vyznáním víry, trvá na tom, že pravidlo bylo ustanoveno Kristem a předáno nám (tradita) jako od Krista apoštoly (Migne. P.L., II, 26, 27, 33, 50). Jako závěr z těchto důkazů tento autor, souhlasící vcelku s takovými autoritami, jako jsou Semeria a Batiffol, že nemůžeme bezpečně tvrdit apoštolské složení Vyznání víry, se zároveň domnívá, že popírat možnost takového původu znamená jít dál, než naše současné údaje opravňují. Výrazněji konzervativní názor prosazuje MacDonald v „Ecclesiastical Review“, leden až červenec 1903.

Staré římské vyznání

Katechismus tridentského koncilu zřejmě předpokládá apoštolský původ našeho stávajícího Vyznání víry, ale takový výrok nemá dogmatickou platnost a ponechává názoru volnost. Moderní apologeti při obhajobě nároku na apoštolskost jej rozšiřují pouze na starou římskou formu (R) a poněkud jim překáží námitka, že kdyby bylo R skutečně považováno za inspirovaný výrok apoštolů, nebylo by různými místními církvemi libovolně upravováno (Rufinus například dosvědčuje takové rozšíření v případě církve v Akvileji) a zejména by nikdy nebylo zcela vytlačeno T, naší stávající formou. Rozdíl mezi nimi nejlépe poznáme, když je otiskneme vedle sebe (vyznání víry R a T):

R.	T.
(1) Věřím v Boha Otce všemohoucího;	(1) Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země
(2) a v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána;	(2) a v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána;
(3) který se narodil z (de) Ducha svatého a z (ex) Panny Marie;	(3) který byl počat z Ducha svatého, narozen z Panny Marie,
(4) ukřižován pod Pontským Pilátem a pohřben;	(4) trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a pohřben,
(5) třetího dne vstal z mrtvých,	(5) sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých;
(6) Vystoupil do nebe,	(6) vystoupil do nebe, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího,
(7) sedí po pravici Otce,	(7) odtud přijde soudit živé i mrtvé.
(8) Odkud přijde soudit živé i mrtvé.	(8) Věřím v Ducha svatého,
(9) a v Ducha svatého,	(9) svatou katolickou církev, společenství svatých
(10) Církev svatá,	(10) odpuštění hříchů,
(11) odpuštění hříchů;	(11) Vzkříšení těla a
(12) Vzkříšení těla.	(12) život věčný.

Přehlédneme-li drobné rozdíly, které by si vskutku pro své náležité probrání vyžádaly studium latinského textu, můžeme poznamenat, že R neobsahuje věty „Stvořitel nebe a země“, „sestoupil do pekel“, „společenství svatých“, „život věčný“, ani slova „počal“, „trpěl“, „zemřel“ a „katolický“. Mnohé z těchto dodatků, ale ne zcela všechny, byly pravděpodobně známy sv. Jeronýma v Palestině (kolem roku 380 – viz Morin v Revue Benedictine, leden 1904) a přibližně ke stejnému datu k Dalmatinci Niketovi (Burn, Niceta of Remesiana, 1905). Další doplňky se objevují ve vyznání víry v jižní Galii na počátku následujícího století, ale T pravděpodobně nabylo konečné podoby v samotném Římě někdy před rokem 700 n. l. (Burn, Introduction, 239; a Journal of Theol. Studies, July, 1902). O důvodech, které vedly k přijetí T přednostně před R, nevíme nic jistého.

Články víry

Ačkoli T skutečně obsahuje více než dvanáct článků, bylo vždy zvykem zachovávat dvanáctičlenné dělení, které vzniklo a přísněji platí pro R. Několik nejdiskutovanějších bodů vyžaduje stručný komentář. První článek R představuje obtíž. Na základě Tertuliánova jazyka se tvrdí, že R původně vynechal slovo Otec a přidal slovo jeden; tedy: „Věřím v jednoho Boha všemohoucího“. Proto Zahn usuzuje na základní řecký originál, který se ještě částečně zachoval v Nicejském vyznání víry, a domnívá se, že první článek Vyznání víry doznal úprav, aby se čelilo učení monarchiánské hereze. Zde musí stačit říci, že ačkoli původní jazyk R může být pravděpodobně řecký, Zahnovy předpoklady ohledně znění prvního článku nepřijímají takové autority jako Kattenbusch a Harnack.

Další textová obtíž se obrací k zařazení slova pouze do druhého článku; ale vážnější otázku vyvolává Harnackovo odmítnutí uznat jak v prvním, tak ve druhém článku R jakékoli uznání preexistujícího nebo věčného vztahu synovství a otcovství božských osob. Prohlašuje, že trinitární teologie pozdějších dob vyčetla z textu význam, který pro jeho tvůrce neměl. A k devátému článku zase říká, že autor Vyznání víry nepojímal Ducha svatého jako osobu, ale jako moc a dar. „Nelze doložit žádný důkaz, že by se kolem poloviny druhého století věřilo v Ducha svatého jako v osobu.“ Zde nelze udělat více, než odkázat čtenáře na takové katolické odpovědi, jako jsou odpovědi Baumera a Bluma; a mezi anglikány na velmi příhodný svazek Sweteho. Citujme jen jednu ilustraci raného patristického učení: svatý Ignác na konci prvního století opakovaně zmiňuje Synovství, které leží za hranicemi času: „Ježíš Kristus… vyšel z jednoho Otce“, „byl u Otce dříve, než byl svět“ (List Magnesiáncům 6-7). Zatímco v souvislosti s Duchem svatým svatý Klement Římský ještě dříve píše: „Jako žije Bůh a Pán Ježíš Kristus a Duch svatý, víra a naděje vyvolených“ (cap. lviii). Tato a další podobná místa jasně naznačují vědomí rozdílu mezi Bohem a Duchem Božím, který je analogický tomu, který je uznáván mezi Bohem a Logem. Podobný apel na rané autory je třeba učinit v souvislosti s třetím článkem, který potvrzuje narození z Panny. Harnack připouští, že slova „počat z Ducha svatého“ (T) ve skutečnosti nic nepřidávají ke slovům „zrozen z Ducha svatého“ (R). Následně připouští, že „na počátku druhého století se víra v zázračné početí stala pevnou součástí církevní tradice“. Popírá však, že by toto učení tvořilo součást nejstaršího hlásání evangelia, a v důsledku toho považuje za nemožné, že by tento článek mohl být formulován v prvním století. Zde můžeme pouze odpovědět, že důkazní břemeno leží na něm a že učení apoštolských otců, jak je cituje Swete a další, ukazuje na zcela jiný závěr.

Rufinus (asi 400) výslovně uvádí, že slova sestoupil do pekel nebyla v římském vyznání víry, ale existovala v akvilejském. Jsou také v některých řeckých vyznáních víry a v tom svatého Jeronýma, které nedávno obnovil Morin. Nepochybně to byla vzpomínka na 1 Petr 3,19, jak je vykládal Irenej a další, co způsobilo jejich vložení. Ustanovení „společenství svatých“, které se poprvé objevuje u Nikety a svatého Jeronýma, je nepochybně třeba považovat za pouhé rozšíření článku „svatá církev“. Svatí, jak jsou zde použiti, původně neznamenali nic jiného než žijící členy církve (viz Morinův článek v Revue d’histoire et de litterature ecclesiastique. May, 1904, a monografii J. P. Kirsche Die Lehre von der Gemeinschaft der Heiligen, 1900). K ostatnímu můžeme jen poznamenat, že slovo „katolický“, které se v Niceji objevuje poprvé, je pojednáno samostatně; a že „odpuštěním hříchů“ je pravděpodobně třeba rozumět především křest a je třeba ho srovnávat s „jedním křtem na odpuštění hříchů“ z Nicejského vyznání víry.

Užití a autorita vyznání

Jak již bylo naznačeno, pro nejprimitivnější a nejdůležitější užití Apoštolského vyznání víry se musíme obrátit k obřadu křtu. Je velmi pravděpodobné, že vyznání víry nebylo původně ničím jiným než vyznáním víry v Otce, Syna a Ducha svatého křestní formule. Plně rozvinutý obřad, který nacházíme v sedmém římském ordo a v Gelasijském sakramentáři a který pravděpodobně představoval praxi pátého století, určuje zvláštní den „kontroly“, pro předání Vyznání víry (traditio symboli), a další, bezprostředně před vlastním udělením svátosti, pro redditio symboli, kdy neofyt podával důkaz své zběhlosti hlasitým přednesem Vyznání víry. Traditio doprovázela impozantní promluva a Dom de Puniet (Revue d’Histoire Ecclesiastique, říjen 1904) ve svém důležitém článku nedávno ukázal, že tato promluva je téměř jistě dílem svatého Lva Velikého. Dále byly kandidátovi při samotném aktu křtu položeny tři otázky (interrogationes), které jsou samy o sobě pouze shrnutím nejstarší formy Vyznání víry. Jak recitace Vyznání víry, tak otázky jsou dodnes zachovány v Ordo baptizandi našeho aktuálního římského rituálu; zatímco Vyznání víry v tázací formě se objevuje také v křestní službě anglikánské „Book of Common Prayer“. Mimo udílení křtu se Apoštolské vyznání víry recituje v kostele denně, a to nejen na začátku Matiné a Prime a na konci Compline, ale také feriálně v průběhu Prime a Compline. Mnoho středověkých synod nařizuje, že se ho musí naučit všichni věřící, a existuje mnoho důkazů o tom, že i v takových zemích, jako je Anglie a Francie, se dříve učilo latinsky. V důsledku tohoto těsného spojení s liturgií a učením církve mělo Apoštolské vyznání víry vždy autoritu výroku ex cathedra. Běžně se učí, že všechny body nauky v něm obsažené jsou součástí katolické víry a nelze je zpochybňovat pod hrozbou kacířství (sv. Tomáš, Summa Theologica, II-II,1,9). Proto se katolíci obecně spokojili s přijetím Vyznání víry v té podobě a v tom smyslu, v jakém bylo autoritativně vyloženo živým hlasem církve. Pro protestanty, kteří jej přijímají pouze v té míře, v jaké představuje evangelijní učení apoštolského věku, se stalo otázkou nejvyšší důležitosti prozkoumat jeho původní podobu a smysl. To vysvětluje převažující množství výzkumů věnovaných tomuto tématu protestantskými učenci ve srovnání s příspěvky jejich katolických soupeřů.

.