Al Green

Al Green, vlastním jménem Albert Greene, (narozen 13. dubna 1946, Forrest City, Arkansas, USA), americký zpěvák a skladatel, který byl v 70. letech 20. století nejpopulárnějším interpretem soulové hudby. Další proměnou základního vztahu v soulové hudbě mezi posvátným a světským Green navázal na hudební a duchovní cestu svého největšího inspirátora, Sama Cooka. Na vrcholu svého komerčního úspěchu však Green obětoval svou slávu, aby se mohl plně věnovat své náboženské víře.

V roce 1964, poté co se jeho rodina přestěhovala z Arkansasu do Michiganu, založil Green s několika přáteli skupinu Creations, se kterou absolvoval turné po chitlinových okruzích (sálech určených pro afroamerické publikum) na jihu země a o tři roky později se přejmenoval na Al Green and the Soul Mates. Založili vlastní nahrávací společnost a v roce 1968 vydali singl „Back Up Train“, který zaznamenal mírný úspěch v rhythm-and-bluesové hitparádě. Zlomovým okamžikem pro Greena bylo setkání v Texasu v roce 1968 s Williem Mitchellem, bývalým kapelníkem, který působil jako hlavní producent a viceprezident Hi Records v Memphisu ve státě Tennessee. Hrozilo, že Greenova začínající kariéra skončí v neznámu, ale s Mitchellovou pomocí se z něj v krátké době stala hvězda. Poté, co v roce 1969 vydal coververzi písně „I Want to Hold Your Hand“ od Beatles, v níž se projevila jeho obdivuhodná hlasová obratnost, nahrál Green skvělou předělávku písně „I Can’t Get Next to You“ od skupiny Temptations, která se v roce 1971 dostala na první místo soulové hitparády. Ale až skladba „Tired of Being Alone“ (1971), kterou napsal Green, naznačila jeho mimořádný potenciál. Prodalo se jí více než milion kusů a připravila půdu pro „Let’s Stay Together“, titulní skladbu z Greenova prvního zlatého alba.

„Let’s Stay Together“ se stala jeho největším hitem a v roce 1972 se dostala na první místo jak rhythm-and-bluesové, tak popové hitparády. Píseň, kterou napsali Green, Mitchell a Al Jackson, bubeník skupiny Booker T. and the MG’s, odrážela Mitchellovu hudební vizi. Ve srovnání s drsnějším zvukem memphiských sousedů Stax/Volt Records nabízely nahrávky Greena s Mitchellem sofistikovanou a zjemněnou melodii podbarvenou výrazným basovým zvukem. Green podával gospelovou intenzitu, bez námahy se vznášel do nejvyšších falzetů nebo se nořil do chraplavého sténání zahaleného do tlumené smyslnosti. Od něžných „I’m Still in Love with You“ (1972) a „Call Me (Come Back Home)“ (1973) až po zemité „Love and Happiness“ (1973) a „Here I Am (Come and Take Me)“ (1973) zažili Green a Mitchell počátkem 70. let řadu hitů.

V polovině 70. let se Green stal kazatelem a založil vlastní církev. Do roku 1980 se plně věnoval své službě a gospelové hudbě. Později v tomto desetiletí se opatrně vynořil ze svého duchovního ústraní a vedle populárních gospelových nahrávek, z nichž několik získalo cenu Grammy v kategorii soul gospel, obnovil uvádění svých nejslavnějších skladeb. Po komerčně neúspěšném comebacku v roce 1995 se Green přiblížil k obnovení svého charakteristického zvuku 70. let na albu I Can’t Stop (2003), na které navázal albem Everything’s OK (2005). Novou generaci fanoušků si Green získal albem Lay It Down (2008), na němž hostovali neosouloví umělci John Legend, Anthony Hamilton a Corinne Bailey Rae; album mu vyneslo dvojici cen Grammy. V roce 2018 vydal poprvé po téměř deseti letech nový singl, coververzi písně „Before the Next Teardrop Falls.“

Green byl držitelem mnoha vyznamenání. V roce 1995 byl uveden do Rokenrolové síně slávy a v roce 2002 mu byla udělena cena Grammy za celoživotní dílo. V roce 2014 mu bylo uděleno vyznamenání Kennedyho centra.

V roce 2014 obdržel vyznamenání Kennedyho centra.