Absurdní bytost týdne:

Dospívající filmy jsou ve své podstatě zahalenou studií evoluční biologie, v níž mladí muži a ženy dospívají do pohlavní dospělosti a buď podléhají, nebo odolávají tomu, co je pravděpodobně jediným účelem zvířete na této planetě – najít si partnera. Někteří se rozhodnou počkat, až se ožení, jiní postrádají žádoucí vlastnosti, aby se dostali i tak daleko, a dalším se to podaří a následně musí na nějakou dobu odložit studium na vysoké škole.

Zobrazit více

Ale kdyby hlubinná ryba náhodou měla kognitivní a fyzické schopnosti potřebné k výrobě vlastních takových filmů, bylo by dějových zvratů rozhodně méně. Každý jednotlivý film by probíhal trochu podobně: Chlapec potká dívku, chlapec dívku kousne, chlapcova ústa se spojí s dívčiným tělem, chlapec prožije zbytek života připojen k dívce, sdílí její krev a zásobuje ji spermatem. Ach, příběh starý jako věk.

Více než 300 nesmírně rozmanitých druhů rybožravých ryb obývá vše od mělkých až po superhluboké vody a jmenují se tak proto, že jsou to ryby, které loví ryby pomocí nástrah, což jsou vlastně vysoce modifikované ostny hřbetních ploutví, které se jim přesunuly na čenich. Ze 160 hlubokomořských druhů se však jen asi 25 zapojuje do výše zmíněného páření kousnutím a splynutím, tedy do takzvaného sexuálního parazitismu. V této skupině vypadá zmenšený samec jako úplně jiný druh, protože postrádá obrovské čelisti a charakteristickou návnadu samice.

To proto, že nepotřebuje lovit. Existuje pouze proto, aby se připoutal k samici, a podle evolučního biologa Theodora W. Pietsche z Washingtonské univerzity je zde partnerek tak málo, že se může stát, že jen 1 % samců si někdy najde samici. Zbytek umírá hlady jako panicové – nešťastníci v moři, kde není spousta jiných ryb.

Ale není to kvůli nedostatku snahy. Podle Pietsche má samec v poměru k hlavě největší nozdry ze všech živočichů na Zemi. Tyto čenichy jsou spárovány s mimořádně dobře vyvinutýma očima, „takže si myslíme, že jde o jakýsi dvojí přístup,“ řekl. „Samice vydává druhově specifický pach, feromon, a samec ji na základě toho vyhledává, a když se pak samec dostane dostatečně blízko, může pomocí očí rozlišit samici správného druhu.“

A vzhledem k dalším dvěma desítkám druhů ryb, které se tímto způsobem rozmnožují, by si měl být samec sakra jistý, že si vybere tu správnou. Naštěstí samička nasadí červenomodré světlo – v podobě svítících bakterií žijících v její nástraze. Je neuvěřitelné, že takovou bioluminiscenci využívá asi 90 procent druhů žijících v hlubinách.

„Návnada tam není jen orgánem luminiscence, ale strukturálně je druhově specifická,“ řekl Pietsch. „Každý druh z těchto 160 forem v rámci této skupiny má vzor vláken a pigmentové vzory a pravděpodobně také vzory světelných záblesků, podobně jako světlušky. A takto se od sebe oddělují, aby samci mohli najít samičky.“ Rozlišují „drobné rozdíly mezi strukturou návnady.“

Jakmile se samec přiblíží, zakousne se do samičky, obvykle do jejího břicha, a jejich tkáně se spojí a natrvalo spojí pár v neuvěřitelně nesvatém manželství. Oči a ploutve samce atrofují a on zde prožije zbytek života vyživován její krví, stále dýchá svými žábrami a, což je důležité, stále produkuje spermie.

„Tím se vytvoří hormonální spojení,“ řekl Pietsch, „takže pravděpodobně dochází k synchronizaci zrání jiker a spermií sdílením hormonů. A jakmile jsou vajíčka zralá a samec je připraven, vytlačí vajíčka“ v jakémsi želatinovém obalu, který může být až 30 stop dlouhý. Ten se chová jako houba a ochotně absorbuje vodu, do které samec vypustil své spermie.

Uvědomte si, že se to děje několik mil pod hladinou, kde je málo planktonu, kterým by se mladé ryby mohly živit. Celá želatinová kaše se tedy vznáší a pomalu se dostává k hladině, kde se líhnou a živí larvy, které v ideálním případě vyrostou a pak migrují dolů do hlubin.

Samice těchto druhů mohou podle Pietsche žít až 30 let a za tu dobu mohou nashromáždit několik samců, kteří poskytují sperma sezónu za sezónou (u rybiček neexistuje žádné „teď ne, zlato, bolí mě hlava“). Proč se ale kromě jistoty udržení stálého zdroje spermatu vůbec vyvinul tak složitý rozmnožovací rituál?“

„V podstatě jde o to, že je to hlubokomořské úsporné opatření,“ napsal ichtyolog James Maclaine z londýnského Přírodovědného muzea v e-mailu pro WIRED. „Pár mořských ďasů potřebuje asi polovinu množství potravy, které by potřeboval, kdyby byl samec stejně velký jako samice (a pravděpodobně by žil nespojeným životem). On je svlečen do naprostého minima, ona musí zůstat velká kvůli relativním nákladům na tvorbu velkých jiker na rozdíl od malých spermií.“

Kde takový rozdíl ve velikosti mezi pohlavími, známý jako pohlavní dimorfismus, začíná být opravdu zajímavý, je jeho projev ve světě obecně. Slavný evoluční biolog Stephen Jay Gould o tom psal ve své eseji „Big Fish, Little Fish“ (Velká ryba, malá ryba) – v níž samozřejmě vystupují rybičky – a tvrdil, že u většiny živočišných druhů jsou samice větší než samci, protože ti často nikdy nemusí bojovat o tu první.

U tvorů, jako jsou lvi, gorily a dokonce i lidé, má největší samec zjevnou výhodu při snaze o páření (a tedy i lepší šance na předání svých genů). U hlubokomořských ryb však samec nejenže nebojuje s ostatními samci, ale má štěstí, že vůbec najde samici. Proto mají tak malou velikost a pozoruhodný způsob rozmnožování.

Pravdu mu ale chybí všechny ty skvělé rybářské výpravy, které podnikají samice se svými zejícími tlamami, jehlovitými zuby a vysoce rozpínavými žaludky, což jsou další pozoruhodná přizpůsobení propasti.

„V hloubkách, ve kterých žije mnoho hlubinných rybářů … se potrava rychle stává vzácnější, čím hlouběji jdete,“ řekl Maclaine. „Proto se u mnoha ryb vyvinuly různé způsoby, jak si poradit s velkou kořistí. Když se vám podaří ulovit první potravu za několik týdnů, nechcete ji pustit, protože je příliš velká. Proto se společnými znaky staly velké tlamy, obávané zuby a pružné žaludky.“

Ve skutečnosti dokáže mnoho samic hlubokomořských ryb spolknout kořist dvakrát větší, než je jejich velikost, jak ukazuje Maclaine na videu níže. Koneckonců někdy jsou potravou pro několik volně žijících samců.

Vysokoškoláci. Všichni jsou stejní.

.