6 znaků biblické pokory u vůdce

John Piper

Co je to pokora a její opak, pýcha?

V roce 1908 popsal britský spisovatel G. K. Chesterton zárodek dnešní plně rozvinuté relativistické kultury.

Jedním ze znaků této kultury je únos slova arogance pro označení přesvědčení a slova pokora pro označení nejistoty.

Chesterton to předvídal:

„To, čím dnes trpíme, je pokora na nesprávném místě. Skromnost se přesunula z orgánu ctižádosti. Skromnost se usadila na orgánu přesvědčení; tam, kde nikdy neměla být. Člověk měl mít pochybnosti o sobě, ale nepochybovat o pravdě; to se přesně obrátilo. V dnešní době je ta část člověka, o které se člověk utvrzuje, přesně ta část, o které by se utvrzovat neměl – on sám. Část, o níž pochybuje, je přesně tou částí, o níž by pochybovat neměl – Božský rozum. … Jsme na cestě k tomu, abychom vytvořili rasu lidí příliš duševně skromných na to, aby věřili v násobilku.“

Není-li tedy pokora vzdáním se přesvědčení nebo přijetím agnosticismu a relativismu, co to je? Bůh nám o pokoře řekl nejméně šest věcí.

Pokora začíná pocitem podřízenosti Bohu v Kristu.

„Žák není nad svého učitele ani služebník nad svého pána“ (Mt 10,24). „Pokořte se… pod mocnou ruku Boží“ (1 Petr 5,6).

Tady je skutečnost: Bůh je nahoře. My jsme pod ním. Nejsme hodni rozvázat mu boty. Vzdálenost mezi Bohem a námi je nekonečná. Jeho velikost, jeho moc, jeho moudrost, jeho spravedlnost, jeho pravda, jeho svatost, jeho milosrdenství a milost jsou tak vysoko nad našimi, jako jsou nebesa nad zemí.

Kromě toho, že Bůh je nahoře a my dole, je tu ještě srdečný smysl této skutečnosti. Vedle pravdy je tu proniknutí a procítění této pravdy. To je zde stejně zásadní jako poznání pravdy.

Cítíme tuto vzdálenost mezi Bohem nahoře a námi dole? Jsme jí skutečně pokořeni, nebo jsme paradoxně dokonce pyšní na to, že jsme viděli, že existuje. Ach, jak jemná je plíživá nákaza pýchou!“

Pokora necítí nárok na lepší zacházení, než jakého se dostalo Ježíši.

„Jestliže pána domu nazvali Belzebulem, oč více budou pomlouvat ty z jeho domácnosti.“ (Mt 10,25)

Pokora tedy neoplácí zlým za zlé. Pokora nestaví život na svých domnělých právech.

„I Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste šli v jeho stopách. . . . Když trpěl, nevyhrožoval, ale odevzdal se tomu, který soudí spravedlivě“ (1 Pt 2,21-23 jp).

Velká část našeho hněvu a nelibosti ve vztazích pochází z očekávání, že máme právo na dobré zacházení. Ale jak jednou řekl George Otis na shromáždění v Manile: „Ježíš svým učedníkům nikdy neslíbil spravedlivý boj.“

Musíme předpokládat špatné zacházení a nerozhořčovat se, když se nám ho dostane. Tak by měla vypadat pokora. Petr (1Pt 2,21-23) a Pavel (Řím 12,19) nám v tomto nelehkém úkolu poskytují velkou morální pomoc tím, že nám připomínají, že Bůh všechny účty vyřídí spravedlivě a že dočasná nespravedlnost nebude zametena pod koberec vesmíru.

Bude s ní naloženo – na kříži nebo v pekle. Nemusíme se mstít. Můžeme to přenechat Bohu.

Pokora prosazuje pravdu ne proto, aby posílila ego kontrolou nebo triumfy v diskusi, ale jako službu Kristu a lásku k protivníkovi.

„Láska… se raduje z pravdy“ (1 Kor 13,6). „Co vám říkám ve tmě, říkejte ve světle . . . Nebojte se“ (Matouš 10,27-28 NASB). „Nekážeme sebe, ale Krista Ježíše jako Pána a sebe jako vaše služebníky pro Ježíše.“ (2. Korintským 4,5 NASB)

Jestliže je pravda vzácná, mluvit o ní je nezbytnou součástí lásky. A je-li pravda nástrojem spasení a posvěcení a zachování a svobody a radosti, pak je mluvení pravdy nezbytnou součástí lásky.

„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32). „Posvěť je v pravdě, tvé slovo je pravda“ (Jan 17,17). “ Zahynou, protože nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni“ (2 Tesalonickým 2,10 NASB).

Mluvit pravdu je tedy služba Kristu a láska k druhým, i když se považují za vaše protivníky. Nejzřetelnější je to v případě evangelizace, kdy jste obviňováni z arogance za to, že říkáte evangelium muslimům, židům nebo buddhistům.

Například jsem napsal úvodník pro Minneapolis Star Tribune (2. října 1999), ve kterém jsem tvrdil, že je láskyplné, když křesťané mluví evangelium Ježíše Krista židovským lidem, protože „kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život“ (1J 5,12).

Někteří duchovní napsali do novin a uvedli: „Bohužel, arogantní je to správné slovo, kterým lze popsat jakékoli pokusy o proselytismus – v tomto případě snahu křesťanů ‚získat‘ své židovské bratry a sestry. Přemýšliví křesťané se od podobných snah distancují.“

Musíme si navzájem pomáhat postavit se proti takovému zastrašování. Ve jménu pokory se pokouší zpochybnit jádro evangelia – že Ježíš Kristus je jedinou cestou spasení.

Musíme si navzájem připomínat, že říkat toto evangelium není arogantní, ale láskyplné.

Pokora ví, že všechno poznání, víra, život a jednání závisí na milosti.

„Neboť milostí jste spaseni skrze víru. A to není vaše zásluha, je to Boží dar, ne výsledek skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.“ (Ef 2,8-9)

„Co máte, co jste nedostali? Jestliže jste to tedy obdrželi, proč se chlubíte, jako byste to neobdrželi?“ (srov. (1. Korintským 4,7).

„Ze své vlastní vůle nás vyvedl skrze slovo pravdy, abychom byli jakýmsi prvotním plodem jeho stvoření. . . . Přijímejte s pokorností vštípené slovo, které může spasit vaše duše“ (Jak 1,18.21).

Možná nejjasnější souvislost mezi přijetím Boží svrchovanosti a únikem před arogancí v Bibli najdeme v Jakubově evangeliu 4,13-16.

Jakub zde říká, že to, čemu věříme o všezahrnující Boží prozřetelnosti v nitru našeho každodenního plánování, určuje, zda jsme „arogantní“.

Pojďte nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do takového a takového města, strávíme tam rok, budeme podnikat a vyděláme na tom.“

Jakub říká, že „arogantní“ je to, co věříme o Boží prozřetelnosti v nitru našeho každodenního plánování. Přitom nevíte, jaký bude váš život zítra. Jste jen pára, která se na chvíli objeví a pak zmizí. Místo toho byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme žít a budeme také dělat to či ono.“ To, co děláte, je, že žijete. Ale jak už to tak bývá, chlubíte se svou domýšlivostí; každé takové chlubení je zlé.“ -Jak 4,13-16, NASB

Pokora tedy dělá pravý opak. Okamžik za okamžikem se podřizuje svrchované Boží vládě nad naším každodenním životem a klidně spočívá v tvrdých a něžných nařízeních Boží milující moudrosti.

Pokora ví, že je omylná, a proto bere v úvahu kritiku a učí se z ní, ale také ví, že Bůh se postaral o neotřesitelné lidské přesvědčení a že nás vyzývá, abychom přesvědčovali druhé.

„V zrcadle vidíme nejasně, ale pak tváří v tvář; nyní poznávám částečně, ale pak poznám plně, jako jsem byl i já plně poznán.“ (1. Korintským 13,12 NASB)

„Moudrý je ten, kdo naslouchá radě“ (Přísloví 12,15). „Proto, znajíce bázeň před Pánem, přesvědčujeme druhé.“ (2. Korintským 5,11)

„Toto mluvte, napomínejte a kárejte se vší autoritou. Ať vás nikdo nepřehlíží“ (Titovi 2,15 NASB).

Nevíme všechno. A to, co víme, neznáme s dokonalou vyvážeností a vyčerpávající úplností.

Bůh se však zjevil v Kristu a ve svém Slově. Chce, abychom se pod objektivitou tohoto zjevení pokořili a s přesvědčením přijali to, co řekl.

Kromě Beránkovy krve a slova našeho svědectví můžeme zvítězit nad ďáblem, pokud nebudeme milovat svůj život až k smrti (Zj 12,11).

Pravá pokora cítí, že pokora je dar, který je mimo náš dosah.

Jestliže je pokora výsledkem dosahování, pak budeme instinktivně pociťovat hrdost na své úspěšné dosahování. Pokora je dar, který přijímá všechny věci jako dar. Není ovocem našeho úspěchu, ale Ducha svatého (Galatským 5,22).

Je to ovoce evangelia, vědomí a pocit, že jsme zoufalí hříšníci a že Kristus je velký a nezasloužený Spasitel.

JOHN PIPER (@JohnPiper) je zakladatel a učitel Desiring God a rektor Bethlehem College and Seminary. Se svolením převzato a upraveno z knihy Bratři, nejsme profesionálové od Johna Pipera. Copyright 2013, B&H Publishing Group.