Tradiční historiografie Osmanské říše předpokládala, že Osmané jednoduše zdědili islámskou tradici předchozích staletí. Teprve v posledních několika letech osmanští historici na základě pečlivého výzkumu listinných záznamů i rukopisů dokázali, že Osmané měli vlastní program „sunnitizace“. krstić, Tijana Sporné konverze k islámu: Narratives of Religious Change in the Early Modern Ottoman Empire (Stanford, CA: Stanford University Press, 2011) aTerzioğlu, Derin několik článků – „How to Conceptualize Ottoman Sunnitization: A Historiographical Discussion“, Turcica 44 (2012/13): 301-38, a „Where ‚Ilm-I Hāl Meets Catechism: Islámské příručky náboženského vyučování v Osmanské říši ve věku konfesionalizace“, Past & Present 220. 1 (2013), 79-114 – jsou nejdůležitějšími příspěvky k tomuto novému vyprávění. Ačkoli to není jejich primárním zájmem, oba autoři se zabývají vztahem mezi náboženskou indoktrinací a násilím. Kristić se rovněž zabývá tolik diskutovaným konceptem osmanské tolerance a zdůrazňuje spíše probíhající proces vyjednávání než pevný status quo táhnoucí se napříč staletími.
Barkey, Karen široce čtenou knihu Empire of Difference: The Ottomans in Comparative Perspective (Cambridge: Cambridge University Press, 2008) je nejnovějším pokusem o celkové vyprávění o Osmanské říši, jehož hlavním tématem je náboženská rozmanitost. Také Barkeyová nabízí diferencovanější konceptualizaci osmanské tolerance, i když v jiných ohledech je její přístup zcela tradiční. Tvrdí, že říše byla v dřívějších staletích latitudinářská, aby se později stala ortodoxnější a rigidnější, což mělo za následek zhoršení vztahů mezi komunitami. baer, M.’s Honored by the Glory of Islam: Conversion and Conquest in Ottoman Europe (Oxford: Oxford University Press, 2008) je naopak studií o Osmanské říši za vlády jediného sultána – Mehmeta IV. a je zajímavé ji číst vedle Barkeyho obecnějšího vyprávění. Za vlády Mehmeta IV. projevovali Osmané neobvyklou míru náboženské horlivosti.
Článek Zachariadou, Elizabeth, „The Neo-Martyr’s Message“, Δελτιο Κεντρου Μικρασιατικον Σπουδων (Bulletin of the Centre for Asia Minor Studies) 8 (1990-1), 51-63 poskytuje vynikající představu o ideologických sázkách ve hře ve fenoménu novomučedníků.
Debaty o sektářství se mezi historiky moderního arabského světa vedou ve velkém. Většina zájmu spadá do devatenáctého a dvacátého století, ale několik studií se zabývá i dřívějšími obdobími a tím, jak osmanská správa přispěla či nepřispěla k sektářským bojům, které se rozvinuly později. masters, Bruce Christians and Jews in the Ottoman Arab World: The Roots of Sectarianism (Cambridge: Cambridge University Press, 2001) aMakdisi, Ussama’s The Culture of Sectarianism: Community, History and Violence in Nineteenth-Century Lebanon (Berkeley: University of California Press, 2000) jsou v tomto ohledu cenné. VizGrehan, James’s Twilight of the Saints: Everyday Religion in Ottoman Syria and Palestine (Oxford: Oxford University Press, 2014) pro poněkud odlišný přístup k náboženské kultuře osmanských arabských provincií a ke vztahům mezi komunitami. Grehan mimo jiné rozvíjí koncept „agrárního náboženství“
.