V dobách, kdy ještě sofistikované lékařské vybavení nedokázalo s jistotou určit, kdy někdo odešel z tohoto světa na onen, se mnoho lidí obávalo, že budou pohřbeni zaživa – a zavedli přísné postupy po pohřbu, aby se to nestalo. V knize Pohřbeni zaživa: Jan Bondeson se v knize Pohřbení zaživa: děsivá historie našeho nejzákladnějšího strachu zabývá některými opatřeními, která byla přijata na ochranu před pohřbením zaživa, včetně rakví se zvonkem nebo praporkem, které varovaly kolemjdoucí před jakýmkoli pohybem dole. Ačkoli mnoho hlášených případů pohřbení živých bylo přehnaných, Bondeson objevil několik případů lidí, kteří se dostali pod zem, zatímco ještě dýchali.
1. ŠVEJK
V roce 1822 byl uložen k poslednímu odpočinku 40letý německý švec, ale nad jeho smrtí se od počátku vznášely otazníky. Ačkoli ševcova rodina potvrdila jeho odchod – prý vypadal jako mrtvý -, nikdo nemohl u mrtvoly zjistit žádný zápach ani ztuhlost. Přesto pohřeb proběhl podle plánu. Když však hrobník rozhazoval poslední lopaty hlíny na hrob, uslyšel zespodu klepání.
Překvapený hrobník obrátil svůj postup a nyní co nejrychleji odstraňoval hlínu a zjistil, že se švec uvnitř rakve pohybuje. Ruce měl vytažené nahoru, nebyl studený, a když ošetřující lékař otevřel žílu, krev tekla po celém rubáši. V průběhu tří dnů byly podniknuty oživovací pokusy, ale všechny snahy byly marné. Švec byl opět prohlášen za mrtvého a podruhé a naposledy uložen k věčnému odpočinku.
2. ESSIE DUNBAR
V roce 1915 prodělala třicetiletá Jihokarolínka Essie Dunbarová smrtelný záchvat epilepsie – nebo si to alespoň všichni mysleli. Poté, co ji lékaři prohlásili za mrtvou, uložili tělo Dunbarové do rakve a naplánovali její pohřeb na následující den, aby jí její sestra, která žila mimo město, mohla ještě vzdát hold. Dunbarova sestra však necestovala dost rychle; dorazila až ve chvíli, kdy na hrob naházeli poslední hroudy hlíny. To se nelíbilo Dunbarově sestře, která chtěla Essie ještě naposledy vidět. Nařídila, aby bylo tělo odvezeno. Když bylo víko rakve otevřeno, Essie se posadila a usmála se na všechny kolem. Žila ještě 47 let.
3. PHILOMELE JONETRE
V roce 1867 se 24letá Francouzka Philomèle Jonetreová nakazila cholerou. Nedlouho poté byla považována za mrtvou. Jak bylo zvykem, přijel kněz, aby udělil poslední svátosti, a tělo Jonetreové bylo uloženo do rakve. O pouhých 16 hodin později bylo její tělo spuštěno šest stop pod zem.
Stejně jako v případě Ševčíka uslyšel hrobník, jak Jonetre klepe na víko rakve, a okamžitě ji vyjmul ze země. Ačkoli po přiložení zapálené svíčky pod její nos nebyl patrný žádný dech, v jejím hrudníku byly slyšet zřetelné rytmické zvuky a projevovaly se u ní určité svalové kontrakce a záškuby očních víček. To však netrvalo dlouho; Jonetre byla následujícího dne úředně prohlášena za mrtvou a pohřbena podruhé.
4. ANGELO HAYS
Bondeson označuje případ devatenáctiletého Francouze Angela Hayse za „pravděpodobně nejpozoruhodnější případ údajného předčasného pohřbu ve dvacátém století“. V roce 1937 Hays havaroval na motocyklu, přičemž náraz odhodil mladíka ze stroje hlavou napřed do cihlové zdi. Haysův obličej byl tak znetvořený, že jeho rodičům nebylo dovoleno prohlédnout si tělo. Poté, co lékaři nezjistili žádný puls, prohlásili Haise za mrtvého a o tři dny později byl pohřben. Kvůli vyšetřování, které řídila místní pojišťovna, však bylo jeho tělo dva dny po pohřbu exhumováno.
K překvapení pracovníků ústavu soudního lékařství byl Hays ještě teplý. Byl v hlubokém kómatu a snížená potřeba kyslíku v těle ho udržovala při životě. Po mnoha operacích a několika rehabilitacích se Hays zcela zotavil. Ve skutečnosti se stal francouzskou celebritou: V 70. letech 20. století se vydal na turné s (velmi vylepšenou) bezpečnostní rakví, kterou vynalezl a která měla tlusté čalounění, skříňku na jídlo, toaletu a dokonce i knihovnu.
Další informace najdete v knize Jana Bondesona Pohřben zaživa: The Terrifying History of Our Most Primal Fear (Děsivá historie našeho nejzákladnějšího strachu).