V březnu 1861, kdy byl Abraham Lincoln inaugurován do funkce prezidenta, čelily Spojené státy své největší krizi: náhlému a nečekanému rozpadu. Sedm z tehdejších 31 států již hlasovalo pro vystoupení z Unie.
To, co udělal v následujících měsících a letech, mělo tak obrovský vliv na dějiny, že David M. Potter, významný historik Jihu, před lety dospěl k závěru, že kdyby si Lincoln a prezident Konfederace Jefferson Davis nějakým způsobem vyměnili místa, Konfederace by si zajistila nezávislost.
Vojenské vítězství Unie v občanské válce nebylo nevyhnutelné; jiný, menší vůdce mohl klidně přistoupit na kompromis s Jihem. Jak pojednávám ve své knize „Kolosální ambice: Konfederace se po celou dobu konfliktu pokoušela vyjednat mírové soužití mezi nezávislou otrokářskou republikou a Spojenými státy.
Vydržením této snahy a vytrvalostí proti odhodlanému vojenskému nepříteli zanechal Lincoln tři pozoruhodné lekce o vedení:
Vypořádání se s politickými spojenci – a nepřáteli
Lincoln vybudoval a vedl velmi silný kabinet tím, že se přizpůsobil nesouhlasu. Patřili do něj dva muži, kteří byli jeho soupeři v boji o prezidentskou nominaci Republikánské strany v roce 1860, William H. Seward a Edward Bates. Ve vojenských záležitostech vyhledával rady a denně se radil se svým velícím generálem Winfieldem Scottem. Žádal ho také o podněty k politickým otázkám – včetně tak důležitých, jako bylo vypracování a zveřejnění Proklamace o emancipaci.
Přestože vítal rozdílné názory, nevyhýbal se odpovědnosti. Dne 1. dubna 1861 Seward navrhl vyhlásit válku různým evropským mocnostem jako pokus o sjednocení země. Součástí této myšlenky bylo pověření Sewarda vedením války, což fakticky povýšilo prezidenta na ceremoniální figuru stojící nad válečným děním.
Prezidentova odpověď byla strohá: Pokud má dojít k válce, povede ji on: „
Lincoln se také obratně vypořádal s konflikty, které představovali jeho sebestřední kolegové. Když ministr financí Salmon P. Chase zosnoval spiknutí, aby napadl Lincolnovu nominaci na znovuzvolení v roce 1864, prezident elegantně jmenoval svého rivala vrchním soudcem Spojených států, čímž ho vyřadil z politického soupeření.
Kontakt s lidmi
Lincoln byl stejně obratný i ve vztahu k veřejnosti, neboť si během své třicetileté politické kariéry v Illinois vypěstoval pečlivě propracovanou všednost. To zahrnovalo i pěstování pověsti přístupného člověka. Jak mohli filmoví diváci vidět ve filmu Stevena Spielberga „Lincoln“ z roku 2012, jeho Bílý dům byl otevřený všem návštěvníkům a žadatelům.
Při každodenních cestách do svého oblíbeného letního washingtonského útočiště, chaty v Rock Creeku, a zpět prezident míjel vojenské nemocnice a kontrabandové tábory, kde se shromažďovali afroameričtí uprchlíci z Jihu. Básník a válečný ošetřovatel Walt Whitman byl svědkem toho, jak Lincolnovy „oči, pro mě vždy s hlubokým skrytým smutkem ve výrazu“, promítaly jeho vědomí závažnosti krize a jeho upřímnost a pokoru.
V Lincolnově ujišťování lidu sděloval širší poselství o smyslu války: V polovině 19. století, kdy světu dominovaly aristokracie a monarchie, bylo pouze ve Spojených státech možné, aby se do čela státu dostal člověk s tak skromným původem. Povstání otrokářů podle něj ohrožovalo přežití tohoto experimentu s demokracií a sociální mobilitou.
Ve svých velkých projevech proto používal známá slova a fráze ze Shakespeara a Bible, aby boj ve válce představil jednak jako posvátné poslání k dosažení Božích cílů, jednak jako univerzální, ideologický imperativ: zachránit republikánskou samosprávu pro celý svět. Emancipace by tomuto cíli napomohla: v závěru Gettysburgského projevu Lincoln doufal, „že tento národ pod Bohem zažije nové zrození svobody – a že vláda lidu, lidem a pro lid nezanikne ze země.“
Řízení armády
Konečný úspěch Lincolna jako vůdce během občanské války závisel na jeho vztahu k armádě, zejména k jejím velitelům.
Předchozí americká válka, mexická válka v letech 1846-1848, byla poznamenána nedůvěrou prezidenta Jamese Polka k politickým ambicím jeho nejvyšších generálů. Lincoln se snažil tomuto konfliktu vyhnout tím, že byl při jednání s vojenskými veliteli trpělivý a soustředěný.
Lincoln chápal, že on i jeho generálové se všichni potýkají s okolnostmi, které dalece přesahují vše, na co je jejich výcvik a zkušenosti připravily. Většina generálů ve své předchozí kariéře bojovala proti indiánům. Dokonce i v mexické válce – v níž jeho generálové sloužili v nižších hodnostech – čítal počet vojáků na jednom velitelství nanejvýš několik tisíc. Lincoln zároveň věděl, že i Konfederace se potýká se stejnými nevýhodami.
Nyní byli tito velitelé najednou zodpovědní za manévrování armád o síle přes 100 000 mužů proti zcela jinému nepříteli. V tomto zmateném kontextu bylo Lincolnovo poselství velitelům jednoduché: Soustřeďte se na vojenský cíl, kterým je zničení armád Konfederace, a politiku nechte na něm.
Lincoln přehlasoval generály, kteří zabloudili do politiky. V červenci 1862 reagoval George B. McClellan na svou porážku v sedmidenních bojích u Richmondu tím, že prezidentovi vzkázal, aby zastavil, a dokonce zvrátil kroky směřující k emancipaci, a prohlásil: „Vojenská moc by neměla zasahovat do nevolnických vztahů“. Lincoln reagoval dvojím způsobem: zaslal generálovi stručnou zprávu, v níž mu sdělil, aby se vrátil k ofenzivě, a informoval kabinet, že vydá předběžné prohlášení o emancipaci.
Když prezident našel generála oddaného svému cíli porazit armády Konfederace – Ulyssese S. Granta – jmenoval ho do čela všech armád Unie a poté mu přenechal plánování bojů.
„Podrobnosti vašich plánů neznám a ani se je nesnažím znát,“ svěřil se Lincoln Grantovi v polovině roku 1864, v předvečer rozhodujícího tažení proti Armádě Severní Virginie Roberta E. Leeho, které mělo pravděpodobně rozhodnout válku – a možná i Lincolnovy šance na znovuzvolení.
I při vážnosti krize, které Spojené státy čelily, chtěl Lincoln vyjádřit naprostou důvěru muži, kterého povýšil na prvního generálporučíka od dob George Washingtona. „Jste bdělý a samostatný,“ ujišťoval Granta, „a s tím jsem spokojen, a proto si nepřeji, abych vám ukládal jakákoli omezení nebo zábrany.“
Lincoln nakonec úspěšně získal politické soupeře, generály i lid, aby podpořili věc Unie a vyhráli občanskou válku. Ke splnění tohoto velkého úkolu musel prezident současně inspirovat, delegovat a stanovit jasné hranice pravomocí pro své okolí.