Představte si, že máte bratra a on je alkoholik. Má své chvíle, ale vy si od něj držíte odstup. Na příležitostných rodinných setkáních nebo svátcích vám nevadí. Stále ho máte rádi. Ale nechcete být v jeho blízkosti. Takto láskyplně popisuji svůj současný vztah ke Spojeným státům. Spojené státy jsou můj bratr alkoholik. A přestože ho budu vždycky milovat, momentálně nechci být v jeho blízkosti.“
Vím, že je to kruté, ale opravdu cítím, že moje rodná země na tom v současnosti není dobře. To není socioekonomické tvrzení (i když i to je na ústupu), ale spíš kulturní.
Uvědomuji si, že bude nemožné napsat věty, jako jsou ty výše, aniž bych působil jako zuřivý kokot, takže se pokusím zmírnit úder svým americkým čtenářům přirovnáním:
Znáte to, když se odstěhujete od rodičů a žijete sami, jak se začnete stýkat s rodinami svých přátel a uvědomíte si, že vlastně vaše rodina byla tak trochu v háji? Ukáže se, že věci, o kterých jsi celé dětství předpokládal, že jsou normální, byly dost divné a možná tě ve skutečnosti trochu posraly. Třeba to, že si táta myslel, že je legrační nosit každé Vánoce čepici Santa Clause ve spodním prádle, nebo to, že jste se sestrou spali v jedné posteli až do svých dvaadvaceti let, nebo to, že vaše matka běžně brečela nad lahví vína a poslouchala přitom Eltona Johna.
Jde o to, že na to, co je nám blízké, nezískáme skutečný pohled, dokud od toho nestrávíme nějaký čas. Stejně jako sis neuvědomil podivné zvláštnosti a nuance své rodiny, dokud jsi ji neopustil a nestrávil čas s ostatními, totéž platí pro zemi a kulturu. Často nevidíte, co je na vaší zemi a kultuře zvrácené, dokud nevystoupíte mimo ni.
A tak i když tento článek bude působit dost jízlivě, chci, aby moji američtí čtenáři věděli toto: některé věci, které děláme, některé věci, které jsme vždy považovali za normální, jsou tak trochu zvrácené. A to je v pořádku. Protože tak je to v každé kultuře. Jen je snazší si toho všimnout u jiných (např. u Francouzů), takže si toho ne vždy všimneme u sebe.“
Takže až budete číst tento článek, vězte, že vše říkám s tvrdou láskou, se stejnou tvrdou láskou, s jakou bych si sedl a poučil člena rodiny alkoholika. Neznamená to, že vás nemám rád. Neznamená to, že na tobě nejsou některé úžasné věci (BRO, TO JE ÚŽASNÉ!!!). A taky to neznamená, že jsem nějaký svatoušek, protože bůh ví, že jsem pěkně v háji (jsem přece Američan). Je tu jen pár věcí, které byste měli slyšet. A já vám je jako kamarád řeknu.
A moji zahraniční čtenáři, připravte si krky, protože tohle bude přitakávání.
Malé „Co ten chlap sakra ví?“. Pozadí: Žil jsem v půl tuctu států USA, především na hlubokém jihu a severovýchodě. Navštívil jsem 45 z 50 států USA. Několik let jsem také žil v zahraničí, především v Jižní Americe a Asii (s různými pobyty v Evropě). Mluvím třemi jazyky. Jsem ženatý s cizinkou. Takže mám pocit, že mám dobrý pohled na USA jak zevnitř, tak zvenčí.“
(Poznámka: Uvědomuji si, že všechny věci v tomto seznamu jsou zobecnění a že vždy existují výjimky. Chápu to. Nemusíte mi posílat 55 e-mailů, že vy a váš nejlepší přítel jste výjimky. Jestli tě opravdu tak uráží příspěvek nějakého kluka na blogu, možná by sis měla dvakrát zkontrolovat své životní priority.“
OK, teď jsme připraveni. 10 věcí, které Američané nevědí o Americe.
Málo lidí je námi ohromeno
Pokud nemluvíte s realitním agentem nebo prostitutkou, je pravděpodobné, že nebudou nadšeni tím, že jste Američan. Není to žádný čestný odznak, se kterým bychom se mohli promenádovat. Ano, měli jsme Steva Jobse a Thomase Edisona, ale pokud skutečně nejste Steve Jobs nebo Thomas Edison (což je nepravděpodobné), pak to většinu lidí na celém světě prostě nebude zajímat. Samozřejmě existují výjimky. A těm výjimkám se říká Angličané a Australané. Whoopdie-fucking-doo.
Jako Američané jsme celý život vychováváni v tom, že jsme nejlepší, že jsme všechno udělali první a že zbytek světa nás následuje. Nejenže to není pravda, ale lidi se rozčilují, když s tím přijdete do jejich země. Tak to nedělejte.
Málo lidí nás nenávidí
Přes občasné klopení očí a naprostou neschopnost pochopit, proč by někdo volil George W. Bushe (dvakrát), nás ani lidé z jiných zemí nenávidí. Ve skutečnosti – a vím, že je to pro nás opravdu střízlivé zjištění – na nás většina lidí na světě nemyslí a nezajímáme je. Já vím, zní to absurdně, zvlášť když CNN a Fox News už deset let v kuse ukazují těch samých dvacet rozzlobených Arabů. Ale pokud zrovna neprovádíme invazi do něčí země nebo nehrozíme invazí do něčí země (což je pravděpodobné), pak je 99,99% pravděpodobnost, že se o nás nezajímají. Stejně jako my málokdy myslíme na lidi v Bolívii nebo Mongolsku, většina lidí na nás moc nemyslí. Mají práci, děti, splátky za dům – víte, takové ty věci, kterým se říká život – a musí se o ně starat. Tak nějak jako my.
Američané mají tendenci předpokládat, že zbytek světa nás buď miluje, nebo nenávidí (to je vlastně dobrý lakmusový papírek, podle kterého poznáte, jestli je někdo konzervativec nebo liberál). Skutečnost je taková, že většina lidí necítí ani jedno, ani druhé. Většina lidí o nás moc nepřemýšlí.
Pamatujete si na tu nedospělou dívku na střední škole, jak každá maličkost, která se jí stala, znamenala, že ji někdo buď nenávidí, nebo je jí posedlý; která si myslela, že každý učitel, který jí kdy dal špatnou známku, byl naprosto nespravedlivý a všechno dobré, co se jí stalo, bylo kvůli tomu, jak je úžasná? Ano, jsme taková nevyzrálá středoškolačka.
Nic nevíme o zbytku světa
Při všech těch řečech o tom, jak jsme globálními lídry a jak nás všichni následují, se zdá, že toho o svých údajných „následovnících“ moc nevíme. Často mají úplně jiné názory na dějiny než my. Zde bylo několik mozkových závitů pro mě: Vietnamcům šlo spíše o nezávislost (ne nám), Hitlera porazil především Sovětský svaz (ne my), existují důkazy, že indiáni byli z velké části vyhlazeni nemocemi a morem PŘED příchodem Evropanů, a ne až po něm, a americká revoluce byla částečně „vyhrána“, protože Britové investovali více svých zdrojů do boje proti Francii (ne my).
(Nápověda: není to jen o nás. Svět je složitější.)
Demokracii jsme nevynalezli my. Dokonce jsme nevymysleli ani moderní demokracii. V Anglii a dalších částech Evropy existovaly parlamentní systémy více než sto let předtím, než jsme vytvořili vládu. V nedávném průzkumu mezi mladými Američany nedokázalo 63 % z nich najít na mapě Irák (přestože jsou s ním ve válce) a 54 % nevědělo, že Súdán je země v Africe. Přesto jsme nějak pozitivně přesvědčeni, že všichni ostatní k nám vzhlížejí.
We Are Poor At Expressing Gratitude And Affection
O anglicky mluvících lidech se říká. Říkáme „Jdi do prdele“, i když ve skutečnosti myslíme „Mám tě rád“, a říkáme „Mám tě rád“, i když ve skutečnosti myslíme „Jdi do prdele“.
Kromě opíjení se do němoty a křiku „I LOVE YOU, MAN!“ jsou otevřené projevy náklonnosti v americké kultuře vlažné a vzácné. Latinské a některé evropské kultury nás popisují jako „chladné“ a „bez vášně“, a to z dobrého důvodu. V našem společenském životě neříkáme, co si myslíme, a nemyslíme vážně, co říkáme.
V naší kultuře se uznání a náklonnost spíše naznačují, než aby se vyslovovaly otevřeně. Dva kamarádi si nadávají, aby posílili své přátelství; muži a ženy se navzájem škádlí a dělají si legraci, aby naznačili zájem. City se téměř nikdy nesdělují otevřeně a svobodně. Spotřební kultura zlevnila náš jazyk vděčnosti. Něco jako: „Tak rád tě vidím“ je dnes prázdné, protože se to očekává a slyšíme to od každého.“
Při seznamování, když mi nějaká žena připadá přitažlivá, téměř vždy k ní přistoupím a řeknu jí, že a) jsem se s ní chtěl seznámit a b) je krásná. V Americe jsou ženy obvykle neuvěřitelně nervózní a zmatené, když to udělám. Dělají vtipy, aby situaci rozptýlily, nebo se mě někdy zeptají, jestli nejsem součástí televizního pořadu nebo něčeho, co si ze mě dělá legraci. Dokonce i když mají zájem a jdou se mnou na rande, jsou trochu dezorientované, když jsem tak neomalený ve svém zájmu. Zatímco v téměř každé jiné kultuře se při takovém oslovení ženy setkají se sebevědomým úsměvem a slovy „Děkuji.“
Kvalita života průměrného Američana není tak skvělá
Pablo Escobar prý kdysi řekl: „Nejsem bohatý člověk, jsem chudý člověk se spoustou peněz.“
Spojené státy nejsou bohatá země, je to chudá země se spoustou peněz. Pokud jste mimořádně talentovaní nebo inteligentní, jsou Spojené státy pravděpodobně nejlepším místem k životu na světě. Systém je silně nastaven tak, aby umožnil lidem s talentem a výhodami rychle vystoupat na vrchol.
Problém USA spočívá v tom, že si každý myslí, že má talent a výhody. Jak slavně řekl John Steinbeck, problém chudých Američanů spočívá v tom, že „nevěří, že jsou chudí, ale spíše dočasně rozpačití milionáři“. Právě tato kultura sebeklamu umožňuje Americe nadále inovovat a chrlit nový průmysl více než kdokoli jiný na světě. Tento sdílený sebeklam však bohužel také udržuje velké sociální nerovnosti a kvalitu života průměrného občana nižší než ve většině ostatních vyspělých zemí. Je to cena, kterou platíme za udržení našeho růstu a ekonomické dominance.
Být bohatý pro mě znamená mít svobodu maximalizovat své životní zkušenosti. Z tohoto hlediska, přestože průměrný Američan má větší materiální bohatství než občané většiny ostatních zemí (více aut, větší domy, hezčí televize), jeho celková kvalita života tím podle mého názoru trpí. Američané v průměru pracují více hodin a mají méně dovolené, tráví více času každodenním dojížděním a jsou zatíženi dluhem přes 10 000 dolarů. To je spousta času stráveného prací a nakupováním blbostí a málo času nebo disponibilního příjmu na vztahy, aktivity nebo nové zážitky.
Zbytek světa není v porovnání s námi chudinská díra
V roce 2010 jsem v Bangkoku nasedl do taxíku, který mě měl odvézt do nového šestipatrového kina. Dalo se k němu dojet metrem, ale já si místo toho vybral taxi. Na sedadle přede mnou byla cedulka s heslem k wifi. Počkat, cože? Zeptal jsem se řidiče, jestli má v taxíku wifi. Blýskl se obrovským úsměvem. Dřepící Thajec mi svou pidigin angličtinou vysvětlil, že si ji nainstaloval sám. Pak zapnul svůj nový zvukový systém a diskotéková světla. Jeho taxík se okamžitě proměnil v laciný noční klub na kolech… s bezplatným wifi připojením.
Jestliže je na mých cestách v posledních letech jedna konstanta, pak je to fakt, že téměř každé místo, které jsem navštívil (zejména v Asii a Jižní Americe), je mnohem hezčí a bezpečnější, než jsem očekával. Singapur je nedotčený. V Hongkongu vypadá Manhattan jako předměstí. Moje čtvrť v Kolumbii je hezčí než ta, ve které jsem žil v Bostonu (a levnější).
Jako Američané se naivně domníváme, že lidé na celém světě mají problémy a jsou daleko za námi. Není tomu tak. Švédsko a Jižní Korea mají vyspělejší vysokorychlostní internetové sítě. Japonsko má nejvyspělejší vlaky a dopravní systémy. Norové – spolu se Švédy, Lucemburčany, Nizozemci a Finy – vydělávají více peněz. Největší a nejmodernější letadlo na světě létá ze Singapuru. Nejvyšší budovy na světě jsou nyní v Dubaji a Šanghaji (a brzy budou v Saúdské Arábii). Mezitím je v USA nejvyšší míra uvěznění na světě.
Na světě je překvapivé, jak nepřekvapivá je většina z nich. Strávil jsem týden s několika místními kluky v Kambodži. Víte, co jim dělalo největší starosti? Zaplatit za školu, dostat se včas do práce a co o nich říkají kamarádi. V Brazílii mají lidé problémy s dluhy, nesnášejí uvíznutí v dopravě a stěžují si na své panovačné matky. Každá země si myslí, že má nejhorší řidiče. Každá země si myslí, že jejich počasí je nepředvídatelné. Svět se stává, ehm… předvídatelným.
Jsme paranoidní
Nejenže jsme jako kultura emocionálně nejistí, ale uvědomil jsem si, jak jsme paranoidní, pokud jde o naši fyzickou bezpečnost. Nemusíte se dívat na Fox News nebo CNN déle než deset minut, abyste slyšeli o tom, jak nás zabije pitná voda, jak se náš soused chystá znásilnit naše děti, jak nás zabije nějaký terorista v Jemenu, protože jsme ho nemučili, jak nás zabijí Mexičané nebo jak nás zabije nějaký virus z ptáka. Existuje důvod, proč máme skoro tolik zbraní jako lidí.
V USA má bezpečnost přednost před vším, dokonce i před svobodou. Jsme paranoidní.
Byl jsem už asi v deseti zemích, kam mi přátelé a rodina doma výslovně řekli, abych nejezdil, protože mě někdo zabije, unese, pobodá, okrade, znásilní, prodá do sexuálního obchodu, nakazí HIV nebo čímkoli jiným. Nic z toho se nestalo. Nikdy mě nikdo neokradl, a to jsem prošel těmi nejzasranějšími částmi Asie, Latinské Ameriky a východní Evropy.
V podstatě mám opačné zkušenosti. V zemích jako Rusko, Kolumbie nebo Guatemala ke mně byli lidé tak upřímní a otevření, až mě to vlastně vyděsilo. Nějaký cizinec v baru mě pozval k sobě domů na grilování s rodinou, náhodný člověk na ulici mi nabídl, že mi ukáže okolí a poradí mi cestu do obchodu, který jsem se snažil najít. Moje americké instinkty vždycky říkaly: „Počkej, tenhle člověk se mě pokusí okrást nebo zabít,“ ale nikdy se to nestalo. Byli prostě šíleně přátelští.
Jsme posedlí statusem a vyhledáváme pozornost
Všiml jsem si, že způsob, jakým my Američané komunikujeme, je obvykle navržen tak, aby vyvolal spoustu pozornosti a humbuku. Opět si myslím, že je to produkt naší konzumní kultury: přesvědčení, že něco nemá cenu nebo není důležité, pokud to není vnímáno jako nejlepší (BEST EVER!!!) nebo pokud se tomu nevěnuje velká pozornost (viz: každá reality-televizní show, která kdy byla natočena).
Proto mají Američané zvláštní zvyk myslet si, že všechno je „naprosto úžasné“ a i ty nejvšednější činnosti byly „nejlepší věcí na světě“! Je to naše společná podvědomá touha po důležitosti a významu, toto nezastírané přesvědčení, které je do nás společensky vtloukáno od narození, že pokud nejsme v něčem nejlepší, pak na nás nezáleží.
Jsme posedlí statusem. Naše kultura je založena na úspěchu, produkci a výjimečnosti. Proto srovnávání se a snaha překonat jeden druhého pronikla i do našich sociálních vztahů. Kdo dřív narazí víc piv? Kdo získá rezervaci v nejlepší restauraci? Kdo zná promotéra klubu? Kdo chodil s dívkou z týmu roztleskávaček? Společenský život se objektivizuje a mění v soutěž. A pokud nevyhráváte, vyplývá z toho, že nejste důležití a nikdo vás nebude mít rád.
Jsme méně zdraví, než si myslíme
Pokud nemáte rakovinu nebo něco stejně hrozného, systém zdravotní péče v USA je na nic. Světová zdravotnická organizace zařadila USA na 37. místo na světě v oblasti zdravotní péče, přestože v přepočtu na obyvatele vydáváme s velkým náskokem nejvíce.
Nemocnice v Asii jsou hezčí (s evropsky vzdělanými lékaři a sestrami) a stojí o desetinu méně. Něco tak rutinního, jako je očkování, stojí v USA několik set dolarů a v Kolumbii méně než 10 dolarů. A než si začnete dělat legraci z kolumbijských nemocnic, Kolumbie je na tom seznamu WHO na 28. místě na světě, o devět míst výš než my.
Běžný test na pohlavně přenosné choroby, který vás v USA může vyjít na více než 200 dolarů, je v mnoha zemích zdarma pro kohokoli, ať už je občanem nebo ne. Moje zdravotní pojištění za poslední rok? 65 dolarů měsíčně. Proč? Protože žiji mimo USA. Jeden Američan, kterého jsem potkal, když žil v Buenos Aires, podstoupil operaci kolenního kloubu, která by v USA stála 10 000 dolarů… zdarma.
Ale to se ještě nedostáváme ke skutečným problémům našeho zdravotnictví. Naše jídlo nás zabíjí. Nebudu bláznit s podrobnostmi, ale jíme chemicky upravené sračky, protože jsou levnější a lépe chutnají (zisk, zisk). Velikost našich porcí je absurdní (další zisk). A jsme zdaleka nejpředepisovanější zemí na světě A naše léky stojí pětkrát až desetkrát víc než třeba v Kanadě (ach jo, zisk, ty sexy mrcho).
Pokud jde o průměrnou délku života, jsme navzdory tomu, že jsme nejbohatší zemí na světě, na mizerném 35. místě – vyrovnaní s Kostarikou a hned za Slovinskem a o něco před Chile, Dánskem a Kubou.
Mýlíme si pohodlí se štěstím
Spojené státy jsou zemí postavenou na vyzdvihování hospodářského růstu a osobní vynalézavosti. Malé podniky a neustálý růst jsou oslavovány a podporovány nade vše ostatní – nad dostupnou zdravotní péči, nad slušné vzdělání, nade vše. Američané věří, že je vaší povinností postarat se o sebe a něco ze sebe udělat, ne státu, ne vaší komunity, v některých případech dokonce ani vašich přátel nebo rodiny.
Pohodlí se prodává snadněji než štěstí. Pohodlí je snadné. Nevyžaduje žádné úsilí ani práci. Štěstí vyžaduje úsilí. Vyžaduje být aktivní, čelit obavám, čelit obtížným situacím a vést nepříjemné rozhovory.
Pohodlí se rovná prodeji. Po generace nám prodávali pohodlí a po generace jsme kupovali větší domy, oddělené dál a dál na předměstí, spolu s většími televizory, více filmy a jídlem s sebou. Americká veřejnost se stává poddajnou a spokojenou. Jsme obézní a oprávnění. Když cestujeme, vyhledáváme spíše obří hotely, které nás izolují a hýčkají, než legitimní kulturní zážitky, které by mohly zpochybnit naše perspektivy nebo nám pomoci osobnostně růst.
V USA prudce stoupá výskyt depresí a úzkostných poruch. Naše neschopnost čelit čemukoli nepříjemnému kolem nás nejenže vytvořila národní pocit oprávněnosti, ale odpojila nás od toho, co skutečně vede ke štěstí: od vztahů, jedinečných zážitků, pocitu vlastní hodnoty, dosahování osobních cílů. Je snazší sledovat závod NASCAR v televizi a psát o něm na Twitteru, než skutečně vyrazit ven a vyzkoušet něco nového s kamarádem.
Naneštěstí je vedlejším produktem našeho obrovského komerčního úspěchu to, že se dokážeme vyhýbat nezbytným citovým zápasům v životě a místo toho se oddáváme snadným, povrchním potěšením.
V historii se každá dominantní civilizace nakonec zhroutila, protože se stala příliš úspěšnou. To, co ji činilo mocnou a jedinečnou, se rozrostlo do nepoměru a pohltilo její společnost. Myslím, že to platí i pro americkou společnost. Jsme samolibí, oprávnění a nezdraví. Moje generace je první generací Američanů, která na tom bude hůře než jejich rodiče, a to ekonomicky, fyzicky i emocionálně. A není to způsobeno nedostatkem prostředků, nedostatkem vzdělání nebo nedostatkem vynalézavosti. Je to korupcí a samolibostí. Korupce ze strany obrovských průmyslových podniků, které ovládají politiku naší vlády, a tučná samolibost lidí, kteří sedí a nechávají si to líbit.
Jsou věci, které na své zemi miluji. Nenávidím USA a stále se do nich několikrát do roka vracím. Ale myslím, že největší chybou americké kultury je naše slepá sebestřednost. V minulosti to ostatním zemím jen ubližovalo. Ale teď to začíná ubližovat i nám samotným.“
Toto je tedy moje nevyžádaná přednáška mému bratrovi alkoholikovi – moje vlastní příchuť arogance a sebestřednosti, i když o něco uvědomělejší – v naději, že se vzdá svých svérázných způsobů. Dovedu si představit, že to padne na úrodnou půdu, ale je to zatím to nejlepší, co můžu udělat. A teď mě omluvte, musím se podívat na nějaké legrační obrázky koček.