Gladiátoři byli atletickými superhvězdami starověkého Říma. Jejich bitvy v aréně přitahovaly tisíce fanoušků, často včetně nejvýznamnějších mužů té doby. Úspěšní gladiátoři, kteří byli tradičně kupováni jako otroci, získávali tisíce příznivců, těšili se bohatým darům, a pokud nasbírali dostatek vítězství, mohli dokonce získat svobodu. Níže je popsáno deset gladiátorů, kteří všichni zažili slávu a věhlas – v aréně i mimo ni – ve starověkém Římě.
Původně byl Tetraites objeven díky graffiti nalezenému v Pompejích v roce 1817 a zdokumentován pro své energické vítězství nad Prudem. Bojoval v murmillonském stylu, držel meč, obdélníkový štít, přilbu, chrániče paží a holení. Rozsah jeho slávy byl plně pochopen až koncem dvacátého století, kdy byla nalezena keramika až ve Francii a Anglii, která zobrazovala Tetraitova vítězství.
O těchto dvou soupeřích toho není mnoho známo, i když jejich závěrečný souboj byl dobře zdokumentován. Bitva mezi Priscem a Verem v prvním století našeho letopočtu byla prvním gladiátorským zápasem ve slavném Flaviově amfiteátru. Po urputné bitvě, která se protáhla na několik hodin, si oba gladiátoři současně ustoupili a z úcty jeden k druhému odložili meče. Dav souhlasně zařval a císař Titus udělil oběma bojovníkům rudis, malý dřevěný meč, který dostávali gladiátoři při odchodu do důchodu. Oba bok po boku opustili divadlo jako svobodní muži.
Spiculus, další proslulý gladiátor prvního století našeho letopočtu, měl obzvlášť blízký vztah s (údajně) zlým císařem Neronem. Po Spiculových četných vítězstvích ho Nero odměnil paláci, otroky a nepředstavitelným bohatstvím. Když byl Nero v roce 68 n. l. svržen, vyzval své pomocníky, aby Spicula našli, protože chtěl zemřít rukou slavného gladiátora. Spicula se však nepodařilo najít a Nero byl nucen vzít si život.
Ačkoli byl Attilius původem římský občan, rozhodl se vstoupit do gladiátorské školy ve snaze zbavit se velkých dluhů, které během svého života nadělal. Ve své první bitvě porazil Hilaruse, gladiátora vlastněného Neronem, který vyhrál třináctkrát za sebou. Attilius pak porazil Raecia Felixe, který vyhrál dvanáct bitev v řadě. O jeho výkonech vyprávějí mozaiky a graffiti objevené v roce 2007.
Zatímco ostatní gladiátoři na tomto seznamu jsou známí pro svůj boj zblízka proti jiným lidem, Karpoforus byl proslulý bestiář. Tito gladiátoři bojovali výhradně proti divokým zvířatům, a proto měli velmi krátkou kariéru. Při zápasech na zahájení Flaviova amfiteátru porazil Carpophores v jediné bitvě medvěda, lva a leoparda. V jiné bitvě téhož dne zabil oštěpem nosorožce. Celkem prý jen toho dne zabil dvacet divokých zvířat, což vedlo fanoušky a kolegy gladiátory k přirovnání Karpophora k samotnému Herkulovi.
Crixus, galský gladiátor, byl pravou rukou jedničky tohoto seznamu. V ringu sklízel pozoruhodné úspěchy, ale nesnášel svého Lanistu – vůdce gladiátorské školy a svého „majitele“. Proto po útěku z gladiátorské školy bojoval v povstání otroků a pomohl poměrně snadno porazit velké armády shromážděné římským senátem.
Po sporu s vůdcem povstání se však Crixus a jeho muži oddělili od hlavní skupiny a snažili se zničit jižní Itálii. Tento manévr odklonil nepřátelské vojenské síly od hlavní skupiny a poskytl jim cenný čas na útěk. Bohužel římské legie srazily Crixa dříve, než se mohl pomstít lidem, kteří ho tak dlouho utlačovali.
Flamma, syrský otrok, zemřel ve věku třiceti let – bojoval čtyřiatřicetkrát a dvacet jedna z těchto soubojů vyhrál. Devět bitev skončilo remízou a jen čtyřikrát byl poražen. Nejpozoruhodnější je, že Flamma získal rudis celkem čtyřikrát. Když byl rudis udělen gladiátorovi, byl obvykle osvobozen z pout a mohl normálně žít mezi římskými občany. Flamma však rudis odmítl a místo toho se rozhodl pokračovat v boji.
Commodus, kterého ve filmu Gladiátor z roku 2000 ztvárnil Joaquin Phoenix, byl císař, který rád a co nejčastěji bojoval s gladiátory. Narcistický egomaniak Commodus se považoval za největšího a nejdůležitějšího muže na světě. Věřil, že je Herkules – dokonce zašel tak daleko, že si oblékl leopardí kůži, jakou slavný mytologický hrdina nosil. V aréně však Commodus obvykle bojoval proti gladiátorům, kteří byli vyzbrojeni dřevěnými meči, a zabíjel uvázaná nebo zraněná divoká zvířata.
Jak už asi tušíte, většina Římanů proto Commoda nepodporovala. Jeho výstřelky v aréně považovali za neuctivé a jeho předvídatelná vítězství vytvářela špatnou podívanou. V některých případech zajímal postižené římské občany a v aréně je zabíjel. Jako důkaz svého narcismu si Commodus za každé vystoupení účtoval jeden milion sesterciů – ačkoli nikdy nebyl do arény přesně „pozván“. Commodus byl zavražděn v roce 192 n. l. a předpokládá se, že jeho počínání jako „gladiátora“ podnítilo jeho nejbližší okolí k provedení atentátu.
Spartakus, zdaleka nejslavnější gladiátor v historii, byl thrácký voják, který byl zajat a prodán do otroctví. Lentulus Batiatus z Capuy musel rozpoznat jeho potenciál, protože ho koupil s úmyslem udělat z něj gladiátora. Prudká nezávislost bojovníka se však nevzdává snadno: v roce 73 př. n. l. Spartakus přesvědčil sedmdesát svých kolegů gladiátorů – včetněrixa – aby se proti Batiatovi vzbouřili. Při této vzpouře byl jejich bývalý majitel zavražděn a gladiátoři uprchli na svahy nedalekého Vesuvu. Během cesty skupina osvobodila mnoho dalších otroků – tím si získala velké a mocné následovníky.
Gladiátoři strávili zimu roku 72 př. n. l. výcvikem nově osvobozených otroků v rámci příprav na takzvanou třetí servilní válku, kdy se jejich řady rozrostly až na 70 000 jedinců. Na Spartaka byly vyslány celé legie, které však byly snadno poraženy bojovým duchem a zkušenostmi gladiátorů. V roce 71 př. n. l. shromáždil Marcus Licinius Crassus 50 000 dobře vycvičených římských vojáků, aby Spartaka pronásledovali a porazili. Crassus uvěznil Spartaka v jižní Itálii, rozmetal jeho síly a Spartaka přitom zabil. Šest tisíc jeho stoupenců bylo zajato a ukřižováno a jejich těla byla položena na cestu z Capuy do Říma.