Učit se italštinu, stejně jako každý jiný jazyk, znamená zkoumat nejen její kódy, ale také způsob, jakým se vyvíjela.
Původ a historie italštiny jsou totiž součástí zvědavosti našich studentů. Tomuto tématu se věnuje jeden ze šesti seminářů, které na naší škole probíhají, a hovoříme o něm i v hodinách. Seznámím vás tedy se stručnou historií italského jazyka od římské latiny až po současnost. Z pohodlných důvodů je článek rozdělen na dvě části.
Krátké dějiny italského jazyka
Od latiny k vulgární latině
Začněme Římany. V celé říši byla úředním jazykem latina, ale pouze pro písemné dokumenty, rozsudky apod. Lidé nadále mluvili svým mateřským jazykem, z něhož pocházeli, a/nebo velmi často jakýmsi druhem latiny značně ovlivněným jejich mateřštinou. Mezi třetím a pátým stoletím př. n. l., spolu s úpadkem západořímské říše, se mluvený jazyk stále více lišil od jazyka úředního. Tak vznikly západoevropské jazyky. Tak se ve Španělsku mluvilo hispano-latinsky, ve Francii franko-latinsky, ve Velké Británii anglo-latinsky atd.
Barbarské nájezdy po pádu Západořímské říše (476 př. n. l.) přinesly konečné roztříštění jazykové jednoty v Itálii. Nájezdníci se sice naučili latinsky, ale mluvili jí po svém a později se v mluvených jazycích v Itálii objevily některé zvláštnosti jejich jazyků. Dodnes například používáme některá slova langobardského původu (Langobardi vládli severní Itálii dvě století, 568-774 př. n. l.): ciuffo, graffiare, guancia, ricco, scherzare, schiena, zanna (chomout, škrábanec, líc, bohatýr, žert, záda, tesák).
Počátky a 13. století
Po pádu Západořímské říše zůstala v Itálii po dlouhou dobu latina jediným jazykem používaným pro písemný styk, pro literaturu, dokumenty a na úředních místech. Na univerzitách v celé Evropě se latinsky mluvilo ještě v roce 1600.
Prvními dokumenty psanými vulgární latinou, tedy jazykem, kterým mluvili lidé v určitých oblastech a který dnes nazýváme dialektem, byly „placiti“ (tj. rozsudky) z Cassina (v provincii Frosinone) z roku 960 př. n. l. . Příkladem může být např: „Sao ko kelle terre, per kelle fini que ki contene, trenta anni le possette parte Sancti Benedicti“ (= So che quelle terre, entro quei confini che qui si descrivono, le ha possedute per trent’anni l’abbazia di San Benedetto – Vím, že ty pozemky, v hranicích zde popsaných, vlastnilo opatství sv. Benedikta již třicet let).
Písemný vulgarismus se kolem roku 1200 používal i v literárních textech. Slavné „Cantico delle creature“ svatého Františka z Assisi bylo napsáno v umbrijském vulgáru v roce 1224:
Altissimu, onnipotente, bon Signore,
tue so‘ le laude, la gloria, e l’honore et onne benedictione.
Ad te solo, Altissimo, se konfano,
et nullu homo ène dignu te mentovare.
Laudato sie, mi‘ Signore, cum tucte le tue creature,
spetialmente messor lo frate sole,
lo qual’è iorno, et allumini noi per lui.
Et ellu è bellu e radiante cum grande splendore:
de te, Altissimo, porta significatione.
Nejvyšší, všemohoucí dobrý Pane
Tvé jsou chvály, sláva a čest
A všechna požehnání
Tobě jedinému, Nejvyšší, patří.
Žádné lidské rty nejsou hodny
Vyslovit Tvé jméno.
Chválen buď, můj Pane, se všemi Tvými tvory
Zvláště náš bratr, Pán Slunce
Který přináší den a světlo
To nás hřeje ten, který je krásný a zářící
V celé své nádheře!
Přináší smysl o Tobě, ó Nejvyšší.
Z téže doby pocházejí lyrické básně sicilských básníků ze dvora Fridricha II. Inspirovali se provensálskými francouzskými básníky a v Palermu založili skutečnou básnickou školu v sicilském vulgárním jazyce (dialektu). Sicilské básně byly tak oblíbené, že se kopírovaly i v Toskánsku.
Přes Araby, kteří často obchodovali s námořními městy a pobývali na Sicílii od roku 827 do roku 1091, se sem dostala východní slova, především z námořního, hospodářského a vědeckého světa, jako magazzino, dogana, darsena, arsenale, tariffa, ammiraglio, zenit, nadir, algebra, cifra, nula, alambicco, sciroppo, arancio, albicocco, carciofo, zafferano ( sklad, celnice, dok, arzenál, tarif, admirál, zenit, nadir, algebra, číslice, nula, mandle, sirup, pomeranč, meruňka, artyčok, šafrán).
14. století – Vulgární jazyk začal mít pro literární použití stejnou důstojnost jako latina.
Mezi nejpoužívanějšími italskými vulgárními jazyky, sicilským a toskánským, převládal florentský toskánský.
To bylo způsobeno tím, že během několika desetiletí se ve vulgárním jazyce proslavili Dante, Petrarca a Boccaccio, kteří všichni pocházeli z Toskánska.
První z nich byl Dante Alighieri, který se rozhodl napsat rozsáhlou vyprávěcí báseň, něco mezi metafyzikou a science fiction. Pojednává o jeho fantastickém putování peklem, očistcem a rájem. Pak tu byl Petrarca, který psal velmi krásné a něžné milostné básně pro svou milenku Lauru. A pak Giovanni Boccaccio, který napsal Dekameron, sbírku povídek věnovaných humoristicko-erotickým tématům. Tito tři byli mezi svými současníky velmi oblíbení a svým napodobováním měli velký vliv na autory z ostatních italských oblastí.
15. století – Návrat k latině prostřednictvím oživení řeckých a latinských klasiků.
Humanisté, jak se učenci tohoto období nazývají, našli texty, které byly považovány za ztracené, a objevili díla, která byla v té době neznámá.
Obdiv ke klasickému světu vyvolal touhu napodobovat antické autory a latina byla považována za jediný vznešený jazyk pro literaturu.
Toto období úpadku vulgárního jazyka skončilo až na konci století, kdy někteří velcí autoři (například Lorenzo il Magnifico) začali znovu věřit v potenciál vulgárního jazyka a využívat ho ve svých dílech.
Okolo roku 1470 se s rozšířením knihtisku i v Itálii zvýšil oběh knih a spisovatelé se snažili zavést pravidla, která by normalizovala psaní slov. Interpunkce byla nedostatečná a apostrof neexistoval.
Předložky el a il převládly nad lo. V nedokonavém čase se začala objevovat přípona -o pro první osobu (io dovevo), ale v literárním jazyce stále převládalo -a.
16. století – velká debata o tom, která vulgární latina se má používat.
Existují tři hlavní postoje:
- Někteří lidé chtějí florentskou toskánštinu velkých spisovatelů 14. století (Dante, Petrarca a Boccaccio);
- Druzí si myslí, že italština by měla být směsí nejelegantnějších slov národních dialektů;
- Třetí skupina by dala přednost převaze moderní florentské toskánštiny.
První postoj převládá díky velkým spisovatelům té doby, jako byli Pietro Bembo a Ludovico Ariosto.
Písmo od 16. století je stále převážně latinské, ale od druhé poloviny století se h, x a ti místo z spíše vytrácejí. Interpunkce se stává složitější a pravidelnější a pravopis se zpřehledňuje zavedením apostrofu.
Války a cizí nadvláda přinesly do Itálie mnoho galicismů a hispanismů. Itálie však také vyvezla mnoho slov díky italské převaze v kulturní a umělecké oblasti.
17. století – dochází k mnoha jazykovým inovacím
Potřeba vyvolat ve čtenářích údiv podnítila spisovatele k vymýšlení velkého množství někdy sporných metafor. Byla vynalezena nová slova. Elegantní a jiná slova z každodenního i praktického života, nářeční a cizí výrazy se mísily s odbornou slovní zásobou.
V některých prostředích však byla úcta k tradici stále velmi hluboká. V roce 1612 vydala Accademia della Crusca, dodnes oficiální instituce italského jazyka, první vydání svého slovníku, který vycházel z jazyka používaného florentskými spisovateli 14. století.
Do slovní zásoby bylo zavedeno mnoho nových slov s předponami a příponami (-issimo, -one, …). Z latiny bylo převzato mnoho vědeckých slov (cellula, condensare, iniezione, iperbole, prisma, scheletro – buňka, kondenzát, injekce, hyperbola, hranol, kostra) i právnických slov (aggressione, consulente, patrocinio – agrese, poradce, patronát).
18. století – šíří se iluminismus a kult rozumu.
Ilumináti chtěli všude přinést pravdu a světlo rozumu, vymýtit pověry a předsudky pro duchovní a materiální zlepšení lidstva. To je vidět i ve spisovném jazyce, který dává přednost obsahu před elegancí formy.
Mezi členy vždy převládalo il před z, ale lo a gli převládaly před s následovaným souhláskou. U sloves se stále vyskytovalo velké množství variant.
Silná dominance francouzské iluminátské kultury podpořila vstup velké části galicismů do slovní zásoby.
19. století – spor mezi klasicisty a romantiky.
Klasicisté, kteří se stavěli proti zneužívání galicismů literáty 18. století, dávali přednost návratu k eleganci tradičního jazyka a napodobování klasických autorů. Romantici by si naopak přáli moderní a svěží jazyk, který by se přizpůsobil národní realitě a stal se nástrojem politické jednoty Itálie.
Růst střední buržoazie přinesl úspěch romantické tezi, protože učitelé, lékaři, notáři, technici a vojáci pociťovali potřebu běžného jazyka, který by mohl nahradit dialekt, a to jak v jejich profesi, tak i v prosté konverzaci.
Proti tomu poezie byla dlouho spojena s tradicí. Nejautoritativnější svědectví tohoto trendu představovalo dílo I Promessi Sposi od Alessandra Manzoniho, který pro závěrečné vydání v roce 1840 nepoužil starý tradiční jazyk, ale florentský dialekt, jímž mluvila střední třída toskánského města.
Politická unie, tedy Italské království, znamenala počátek procesu jazykového sjednocení našeho poloostrova. V roce 1877 byla zavedena povinná dvouletá školní docházka. Rozšířená však byla negramotnost: kolem konce 19. století velká většina obyvatelstva ještě neuměla číst a psát a mluvila pouze nářečím.
Před s, po němž následovala souhláska a z, se mohly střídat členy il/lo a il/gli. Co se týče zájmen, převládaly jako předměty lui a lei místo egli/ei a ella, a to i díky Manzoniho volbě v I Promessi Sposi.
20. století – italština převládla nad dialekty.
V první polovině století negramotnost drasticky ustoupila díky sekularizaci a vlivu rozhlasu a televize. Také básnický jazyk se osvobodil od tradice.
Na jazyk měl velký vliv novinářský styl.
Došlo k velkému nástupu anglicismů, podmíněnému velkou prestiží, kterou získaly země anglického jazyka, zejména v zámoří, ve vědecké, technické a ekonomické oblasti, např. baby sitter, bestseller, blue jeans, clacson, computer, guard rail, hostess, jeep, killer, pullover, quiz, rock, self-service, spray, stop, supermarket, week end.
Překlad z angličtiny do češtiny: básník.