A. Povinnosti kněží a levitů
1. Jaké jsou povinnosti kněží a levitů? (1) Kněží jsou odpovědni za svatyni a kněžství.
Potom Hospodin Áronovi řekl: „Ty a tvoji synové a s tebou dům tvého otce ponesete nepravost spojenou se svatyní a ty a s tebou tvoji synové ponesete nepravost spojenou s tvým kněžstvím.
a. Ty a tvoji synové i dům tvého otce: Kněží – to znamená Áron, jeho synové a jejich potomci – ponesou nepravost spojenou se svatyní a s kněžstvím. Byli odpovědní Bohu.
b. Ty poneseš nepravost: To je druhá stránka Áronovy výsady jakožto vyvoleného Božího kněze, jak se ukázalo při poupěti hole v 17. kapitole. Mojžíš měl od Boha autoritu; měl však také odpovědnost.
i. Bůh nikdy nedává autoritu bez odpovědnosti; obojí jde vždy ruku v ruce. Jestliže Bůh někomu dává vedoucí postavení a očekává, že se mu ostatní v jeho řádu podřídí, má Bůh pro tuto osobu také zvláštní odpovědnost.
2. (2-7) Levitové jsou Bohem vyvolení pomocníci kněží v jejich službě u oltáře a ve svatostánku.
„Přiveď s sebou také své bratry z pokolení Léviho, z pokolení svého otce, aby se k tobě připojili a sloužili ti, zatímco ty a tvoji synové budete s tebou před svatostánkem svědectví. Budou se starat o tvé potřeby a o všechny potřeby příbytku, ale nebudou se přibližovat k předmětům svatyně a k oltáři, aby nezemřeli – oni i ty. Budou s vámi spojeni a budou se starat o potřeby stánku setkávání, o všechny práce při příbytku, ale cizí člověk se k vám nepřiblíží. Budete se starat o povinnosti svatyně a o povinnosti oltáře, aby na syny Izraele již nedopadl hněv. Hle, já sám jsem vzal vaše bratry levity z řad synů Izraele; jsou vám darem, který vám dal Hospodin, aby vykonávali práci při stanu setkávání. Proto se ty a s tebou tvoji synové budete starat o své kněžství pro všechno u oltáře a za oponou; budete sloužit. Dávám ti tvé kněžství jako dar ke službě, ale cizinec, který by se k němu přiblížil, bude usmrcen.“
a. Přiveď s sebou své bratry z kmene Lévi: Áron sám byl z kmene Lévi. Ačkoli kněžství bylo svěřeno pouze jemu a jeho potomkům, celý kmen Lévi měl zvláštní povolání pomáhat Áronovi a kněžím.
b. Aby se k tobě připojili a sloužili ti: Levítové byli pomocným lidem pro kněžskou službu. Neměli významné postavení, ale byli důležití pro svou zákulisní službu.
c. Nesmějí se přiblížit k předmětům svatyně a k oltáři: Levité nesměli dělat to, co kněží. Stejně tak Nový zákon říká, že všichni jsme různými „částmi“ těla, z nichž každá má zvláštní dary a povolání (1 Kor 12,4-7).
B. Privilegia kněží a levitů.
1. (8-20) Prvorozené a zasvěcené díly patří knězi.
Hospodin promluvil k Áronovi: „Tu jsem ti sám dal na starost i své oběti vzhůru, všechny svaté dary synů Izraele; dal jsem je jako podíl tobě a tvým synům, jako nařízení na věky. Toto ti bude patřit z nejsvětějších věcí vyhrazených z ohně: každá jejich oběť, každá obilná oběť, každá oběť za hřích a každá oběť za vinu, kterou mi odevzdají, bude pro tebe a tvé syny nejsvětější. Na nejsvětějším místě ji budete jíst; každý mužského pohlaví ji bude jíst. Bude vám svatá. I to patří tobě: jejich obětní dar s veškerými obětmi pozdvihování synů Izraele; dal jsem je tobě i tvým synům a dcerám s tebou jako nařízení na věky. Každý, kdo je ve tvém domě čistý, ji smí jíst. Všechno nejlepší z oleje, všechno nejlepší z mladého vína a obilí, jejich prvotiny, které obětují Hospodinu, jsem ti dal. Všechen prvotní zralý plod, který je v jejich zemi a který přinesou Hospodinu, bude tvůj. Každý, kdo je ve tvém domě čistý, to smí jíst. Každá zasvěcená věc v Izraeli bude tvoje. Všechno, co poprvé otevře lůno všeho těla, co přinesou Hospodinu, ať už člověk nebo zvíře, bude tvoje; prvorozené z lidí však jistě vykoupíš a prvorozené z nečistých zvířat vykoupíš. A vykoupené z oddaných věcí vykoupíte, až jim bude jeden měsíc, podle svého ocenění za pět šekelů stříbra, podle šekelu svatyně, který je dvacet gerů. Prvorozené krávy, prvorozené ovce ani prvorozené kozy však nevykoupíte; jsou svaté. Jejich krví pokropíš oltář a jejich tuk spálíš jako ohnivou oběť jako příjemnou vůni Hospodinu. Jejich maso ti bude patřit, stejně jako ti bude patřit vlčí hrudník a pravé stehno. Všechny svaté oběti, které synové Izraele obětují Hospodinu, jsem dal tobě a s tebou tvým synům a dcerám jako nařízení na věky; je to smlouva soli navěky před Hospodinem s tebou a s tvými potomky s tebou.“ Hospodin pak Áronovi řekl: „Nebudeš mít v jejich zemi žádné dědictví a nebudeš mít mezi nimi žádný podíl; já jsem tvůj podíl a tvé dědictví mezi syny Izraele.“
a. Zde jsem ti také já sám svěřil správu nad svými obětními dary: Oběti vzhůru nohama se přinášely Bohu jako součást pokojné oběti (2 Mojž. 29,28; 3 Mojž. 7,14), oběti zasvěcení nazírů (4 Mojž. 6,20) a na poděkování (4 Mojž. 15,19-21). Při oběti pozdvihování se vybraná část zvířete (hrudí nebo stehna) zvedala nebo mávala před Hospodinem.
i. Poté byla tato vybraná část masa určena pro kněze a jeho rodinu a byla považována za svatou – proto se musela jíst na svatém místě.
b. Každá jejich oběť: Kněz také dostával podíly z oběti za zrno, oběti za hřích a oběti za vinu; kněžím se také měly dávat dary v podobě oleje, vína a obilí a zralého ovoce z obětí prvotin. Takto bylo v Izraeli podporováno kněžství.
c. Všechno, co poprvé otevírá lůno všeho těla: Když bylo prvorozené přineseno do stánku, aby bylo darováno nebo vykoupeno penězi, patřilo také knězi.
d. Dal jsem tobě i tvým synům a dcerám s tebou jako nařízení na věky: To vše patřilo kněžím a bylo životně důležité, aby synové Izraele plnili svou povinnost přinášet tyto věci – Bůh to nazývá smlouvou soli na věky.
i. Sůl vypovídá o čistotě, o zachování a o nákladech. Smlouva o soli je tedy smlouva o čistotě (sůl zůstává čistou chemickou sloučeninou), smlouva o soli je smlouva o trvání (díky soli se věci uchovávají a trvají) a smlouva o soli je smlouva o ceně (sůl byla drahá).
ii. Spurgeon o smlouvě soli: „Tím bylo míněno, že je to smlouva neměnná, neporušitelná, která vydrží, jako sůl způsobuje, že věc vydrží, takže není náchylná k hnilobě nebo zkáze.“
iii. Podle zvyku se pojídáním soli navazovalo pouto přátelství. Říkalo se, že jakmile jednou sníš sůl nějakého člověka, jsi jeho přítelem na celý život.
e. V jejich zemi nebudeš mít žádné dědictví: Zatímco kněží měli právo přijímat mnoho, byl také zbaven dědictví v jejich zemi; neměli žádný trvalý podíl na půdě, který by jim byl dán, protože Bůh řekl: Já jsem tvůj podíl a tvé dědictví.
i. Jak vzácné místo, říkat „Hospodin je můj podíl“! Hospodine, ty jsi podíl mého dědictví a můj kalich, ty udržuješ můj úděl (Ž 16,5). Mé tělo a mé srdce selhává, ale Bůh je síla mého srdce a můj podíl navěky (Ž 73,26). Volal jsem k tobě, Hospodine, říkal jsem: „Ty jsi mé útočiště, můj podíl v zemi živých.“ (Ž 142,5)
ii. Když je Bůh naším údělem, je naším dědictvím – naší nadějí, které důvěřujeme, pokud jde o naši budoucnost. V něm jsme spokojeni. Protože jsme všichni královským kněžstvem (1Pt 2,9), máme všichni Hospodina za svůj podíl.
2. (21-24) Desátky dané levitům
„Hle, dal jsem levitům všechny desátky v Izraeli jako dědictví za práci, kterou konají, za práci při stanu setkávání. Od té doby se synové Izraele nebudou přibližovat ke Stanu setkávání, aby nenesli hřích a nezemřeli. Levítové však budou vykonávat dílo Stanu setkávání a ponesou svou vinu; bude to ustanovení navěky, po všechna vaše pokolení, že mezi syny Izraele nebudou mít dědictví. Desátky synů Izraele, které obětují Hospodinu jako oběť pozdvihování, jsem totiž dal levitům jako dědictví; proto jsem jim řekl: ‚Mezi syny Izraele nebudou mít dědictví‘.“
a. Léviovcům jsem dal všechny desátky v Izraeli: Bůh přikázal, aby se desátky (odevzdávání deseti procent z příjmu) dávaly levitům na jejich výživu. Desátky patří Bohu (říká, že jsem je dal, takže jsou jeho, aby je dával), ale dává je levitům.
i. Když Izraelita neodváděl desátek, neokrádal levity – i když peníze skončily u nich. Okrádali Boha (Malachiáš 3,8-10), protože Bůh desátek od dárce přijal a dal ho levitovi.
ii. Někteří se dnes domnívají, že desátek, protože šel na podporu levitů (kteří byli ve starém Izraeli v jistém smyslu státními zaměstnanci), je krytý dnešními státními daněmi a že dávání ze svobodné vůle zmíněné ve Starém zákoně odpovídá novozákonnímu důrazu na dávání. Můžeme říci, že Nový zákon nikde výslovně nepřikazuje dávat desátky, ale rozhodně o nich mluví v pozitivním světle, pokud jsou dávány s pravým srdcem (Lk 11,42).
iii. Je také důležité pochopit, že desátky nejsou principem závislým na Mojžíšově zákoně; jak vysvětluje list Židům 7,5-9, Bůh desátky praktikoval a ctil ještě před Mojžíšovým zákonem.
iv. O čem však Nový zákon hovoří velmi jasně, je princip dávání; že dávání má být pravidelné, plánované, přiměřené a soukromé (1Kor 16,1-4); že musí být štědré, dobrovolné a radostné (2Kor 9).
v. Vzhledem k tomu, že Nový zákon neklade důraz na desátky, nemusíme na ně být u křesťanů přísní (i když někteří křesťané argumentují proti desátkům na základě vlastního zájmu); ale protože dávání má být úměrné, měli bychom dávat nějaké procento – a deset procent je dobré měřítko – a výchozí místo! Pro někoho není dávat deset procent ani zdaleka dost; pro jiného může být v současné době pět procent obrovským krokem víry.
vi. Pokud naše otázka zní: „Jak málo mohu dát, a přesto být Bohu milý?“, naše srdce vůbec není na správném místě. Měli bychom mít postoj některých prvních křesťanů, kteří v podstatě říkali: „Nejsme pod desátkem – můžeme dávat víc!“. Dávání a hospodaření s financemi je duchovní záležitost, nejen finanční (Lk 16,11).
b. Za práci, kterou vykonávají: Desátky také Bůh dával levitům jako mzdu, nikoli jako dar. Protože se levité věnovali službě Bohu, Božímu lidu a Božím věcem, bylo správné, aby je Bůh podporoval – prostřednictvím desátků synů Izraele.
i. Za práci, kterou vykonávají, to znamená, že levité měli „právo“ očekávat, že budou podporováni prostřednictvím desátků. Pavel v Novém zákoně předkládá stejný princip pro služebníky evangelia (1K 9,7-14); zároveň však ukazuje, že když je to pro evangelium lepší, je třeba toto právo dobrovolně odevzdat k Boží slávě (1K 9,15).
ii. Jednou za tři roky se však desátek vybíral a rozděloval nejen levitům, ale také chudým a potřebným mezi Izraelci (Dt 14,28-29).
c. Levítové budou vykonávat práci ve Stanu setkávání a ponesou jejich vinu: To ukazuje, že levité měli také zvláštní odpovědnost. Pokud měli být podporováni z desátků, museli tuto práci vykonávat a vykonávat ji svědomitě.
i. Je asi málo horších věcí než člověk podporovaný z darů Božího lidu, který je ve své práci líný; jestliže člověk svou leností okrádá svého zaměstnavatele, tím spíše služebník evangelia.
d. Mezi syny Izraele nebudou mít žádné dědictví: Stejně jako v případě kněží šlo o výměnný obchod. Levité neměli to nejlepší z obou světů; neměli osobní dědictví v podobě půdy jako ostatní kmeny.
i. Všichni levité měli právo na dědictví. Ti, kdo jsou podporováni z darů Božího lidu, by měli počítat s tím, že nebudou mít to nejlepší z obou světů; v tomto životě nebudou bohatí, i když by měli mít pohodlí. Není správné, aby sbor udržoval pastora v „pokoře“ chudobou, a stejně tak není správné, aby pastor používal dary Božího lidu k tomu, aby si žil nad Božím lidem.
3. (25-32) Levité dávají desátky kněžím.
Potom Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Takto mluv k levitům a řekni jim: ‚Až budete brát od synů Izraele desátky, které jsem vám od nich dal jako dědictví, budete z nich obětovat Hospodinu pozdvihovací oběť, desetinu desátku. A vaše oběť na pozdvihování se vám bude počítat jako zrno z mlatu a jako plnost vinného lisu. Tak budeš také obětovat Hospodinu oběť pozdvihování ze všech svých desátků, které dostaneš od synů Izraele, a dáš z nich Hospodinovu oběť pozdvihování knězi Áronovi. Ze všech svých darů přinesete Hospodinu každou oběť pozdvihování, která mu náleží, a to ze všech nejlepších darů, z jejich posvěcené části“. Proto jim řekneš: „Až z nich vyberete to nejlepší, zbytek připadne levitům jako úroda z mlatu a jako úroda z lisu. Můžete to jíst na kterémkoli místě, vy i vaše domácnosti, neboť je to vaše odměna za práci ve Stanu setkávání. Nesmíte kvůli němu nést žádný hřích, když jste z něj pozvedli to nejlepší. Nesmíte však znesvětit svaté dary synů Izraele, abyste nezemřeli.“
a. Desátý díl desátku: Samotní levité nebyli od placení desátků osvobozeni. I oni měli odevzdávat desátek (a to nejlepší z nich odevzdávat jako desátek), který náležel Hospodinu, a Hospodin ho dával kněžím.
i. Bylo důležité, aby se levité naučili být také dárci; to, že byli podporováni z darů Božího lidu, neznamenalo, že nepotřebují dávat. Všichni se musíme učit, jak být dárci, protože Bůh je dárce a my jsme proměňováni k Ježíšovu obrazu
b. Ze všech svých darů odevzdávejte každou oběť pozdvihování, která náleží Hospodinu: Není nám řečeno, zda měli kněží odevzdávat desátky z toho, co dostali; pravděpodobně to nedělali – protože to, co patřilo kněžím, bylo považováno za svaté a nesměli to používat jiní lidé mimo kněžské rodiny.
i. Z této kapitoly jasně vyplývá, že povinnost Izraelitů dávat byla mnohem větší než jen desátek (dávání deseti procent); Izraelité museli dávat také prvotiny (Numeri 18,12) ze všech svých plodin a prvorozené (Numeri 18,15) ze svých stád a dobytka, přičemž části z každého z nich připadly kněžím a/nebo levitům.
ii. Prvorozené a prvotiny byly „riskantním“ darováním; vaše půda už nemusela přinést mnoho úrody a vaše kráva nebo ovce už nemusela porodit – přesto prvorozené stále patřilo Bohu a bylo dáno kněžím. Bůh slíbil, že tomuto dávání prvotin a prvorozených ve víře požehná: Cti Hospodina svým majetkem a prvotinami veškeré své úrody, takže se tvé stodoly naplní hojností a tvé nádoby budou přetékat novým vínem. (Přísloví 3,9-10)
iii. Tím však povinné dávání Izraele nekončilo; bylo jim také řečeno, že mají nechat část svých polí nesklizenou, aby se z těchto částí mohli najíst chudí (3 Moj 19,9-10), od každé rodiny byla každoročně vyžadována velikonoční oběť (2 Moj 12,43-47), někdy byla vyžadována chrámová daň (Nehemiáš 10,32-33) nebo zvláštní daň (Numeri 32,28-29).
iv. Je těžké přesně odhadnout, kolik činily povinnosti z prvotin a prvorozených; lišily by se rodinu od rodiny. Skutečný požadovaný dar Izraele však byl mnohem vyšší než deset procent (desátek).
v. Někteří říkají, že Dt 12,6 mluví o dalších deseti procentech odváděných (někdy nazývaných „sváteční desátek“), ale v kontextu Dt 12 mluví pouze o tom, kam se má přinášet desátek, a nepřikazuje přinášet další; jiní říkají, že Dt 14:28-29 hovoří o dalším desátku (někdy nazývaném „chudinský desátek“), který se má přinášet jednou za tři roky, ale protože se zde hovoří o desátku a protože se také dává levitovi, a ne jen chudým, je nejlepší tomu rozumět tak, že se nejedná o dodatečný desátek, ale o příkaz, aby jednou za tři roky byl desátek k dispozici také chudým, nejen levitovi.
vi. Kromě povinného dávání byl Izrael požádán, aby dával dobrovolné oběti: V této kapitole se mluví o dobrovolně daných obětech, z nichž oběť na hromadu připadla kněžím (Numeri 18,9-11).
vii. Tím dobrovolné dary Izraele nekončily; Izraelci byli také žádáni, aby dávali na zvláštní projekty (např. na stavbu stánku, Ex 35,4-9) a dobrovolné dary chudým.