Čína: Moře smrti

„Moře smrti“ je nepříliš láskyplný název, který Číňané dali poušti Taklamakan, poušti tak epických rozměrů a hrozivých rozměrů, že její název v místním jazyce Ujgurů znamená „Můžeš vejít, ale nikdy nevyjdeš“. Když mé auto projíždí bránou označující vstup do této zrádné země, mohu jen doufat, že mé šance na výstup zlepšila relativně nová 500 km dlouhá trans-pouštní dálnice, která se přede mnou nekonečně táhne z jedné strany pouště na druhou.
Po velké saharské poušti na severu Afriky je Taklamakan druhou největší pohyblivou písečnou pouští na světě. Je velká jako Německo, její obrovské rozměry se často ukázaly jako neprostupné pro cestovatele a po mnoho set let v čínské historii byla tato neživá země ponechána napospas několika málo odvážlivcům, kteří se do ní odvážili vstoupit.
To vše se mělo změnit na konci padesátých let minulého století, kdy Čína narazila na zlato. Tedy přesněji řečeno černé zlato. Pod obrovským písečným mořem Taklamakanu se skrývá ropné pole v Tarimské pánvi. Rozkládá se na ploše 560 000 km2 a je čtvrtým největším čínským ropným nalezištěm se zásobami přibližně 16 miliard tun ropy. V roce 2008 se z Taklamakanu po Tarimské pouštní magistrále vytěžilo 20,3 milionu tun ropy a plynu. Ta byla vybudována v roce 1995, aby urychlila distribuci nově nalezené ropy a zemního plynu, a nyní slouží k uspokojení rostoucích nároků Číny na přírodní zdroje v souvislosti s pokračujícím exponenciálním růstem země.
Ve snaze potlačit pohybující se písky, které pohlcují životně důležitou zásobovací cestu, byla celá dálnice obložena zařízeními na fixaci písku, jejichž cílem je zabránit plížení stále se pohybujícího Taklamakanu. Zatímco chrání trasu pro ropu a zemní plyn, rozvoj související s přírodními zdroji zvyšuje tlak na půdu a ohrožuje hladinu a kvalitu podzemních vod, které se nacházejí pouze 3 až 5 metrů pod základnou dun.
Kromě aktivit v okolí ropných polí je poušť Taklamakan místem poměrně bez života. Valící se vlny stometrových písečných dun se táhnou nekonečně daleko za horizonty všemi směry a osídlení uvnitř pouště prakticky neexistuje.
Jedinou výjimkou je malá vesnice Yatongusi, která leží 10 km od pouštní silnice. Vesnici, která se nachází kolem malé oázy, založili kočovní pastevci, kteří před několika sty lety utíkali před konflikty s ostatními místními pastevci o prostor na pastvinách. Před okolním světem byla skutečně uzavřena přirozenou obranou pouště a poprvé se cizincům otevřela až po vybudování dálnice před 14 lety.
Jeden ze starších vesnice vyprávěl příběh prvního kontaktu. „Do této vesnice vjeli stavbaři s nákladními auty. Když jsme je uviděli, všichni lidé se schovali. Nikdy předtím jsme nákladní auta neviděli! Mysleli jsme si, že jsou to příšery, které sežerou lidi. Stavitelé nám řekli, že se jim říká ‚náklaďáky‘, ale my jsme neměli ponětí, co je to náklaďák. Tak nám stavitelé řekli, že náklaďák je jako kráva. Velmi silná. Velmi silná. Zkoušeli jsme ho krmit trávou. Stavitelé nám řekli, že tato „kráva“ trávu nejí. Všichni jsme žasli nad těmi skvělými kravami, které ani trávu nežraly.“
Dnes působí vesnice poměrně rozvinutým dojmem, protože podél dálnice sem v posledních deseti a půl letech proudí moderní vlivy. Obyvatelé této vesnice a měst, která lemují okraje Taklamakanu, jsou většinou Ujgurové, turkické etnikum vyskytující se hlavně ve východní a střední Asii, proto jejich vzhled není stereotypně „čínský“.
Právě v okolí Taklamakanu si člověk připomene bohatou kulturní rozmanitost, která na západě země skutečně existuje. Ve městech, jako je Hetian, které leží na jihozápadním okraji pouště, pouhých 500 km od hranic s Pákistánem, lemují ulice mešity, hlučné bazary lákají kolemjdoucí a pestře oblečení lidé islámského vyznání melou z posledního. Je snadné se mylně domnívat, že jste se přenesli do města kdesi na Blízkém východě, nicméně záblesky čínských znaků na dopravních značkách a občas procházející Chanové vám připomenou, že se stále nacházíte v dosahu lidové republiky.
Když můj džíp drncá kolem poslední vodní stanice na cestě přes tuto mohutnou poušť, mohu jen tušit, že obyvatelé Taklamakanu si historicky nejvíce uvědomují sílu pohybujících se a rostoucích písků. Vzhledem k tomu, že se rozšiřování pouští stává stále častěji celonárodním problémem, stačí možná, aby se země podívala na západ a začne hledat účinné způsoby, jak se přizpůsobit životu v pohyblivých píscích a v jejich okolí.