Deset procent všech známých těhotenství končí potratem. Proč je tedy toto téma stále tak tabuizované? Pro ženy, které se potýkají s komplikovaným zármutkem z potratu, není útěchou statistika – je to vědomí, že nejsou samy, že existuje prostor pro sdílení jejich příběhu. Aby pomohl ukončit kulturu mlčení, která obklopuje těhotenství a ztrátu dítěte, představuje Glamour 10 procent, místo, kde lze bourat stereotypy a sdílet skutečné, syrové příběhy bez stigmatizace.
Dva dny předtím, než jsem se počůrala a zjistila, že jsem podruhé těhotná, jsem jezdila na horské dráze v Universal Orlando. Myslím, že někde v hloubi duše jsem věděla, že tento pokus o těhotenství bude kouzlem a že se náš život (opět) změní, takže jsem byla šťastná, že mohu strávit víkend odpočinkem a odvést myšlenky od otěhotnění. A od možnosti dalšího potratu.
Na začátku roku jsme se s manželem nemohli dočkat, až se začneme snažit o početí. Právě jsme oslavili první výročí svatby a o několik měsíců později jsme se objali po mém prvním pozitivním těhotenském testu. O dva týdny později se naše nadšení změnilo ve smutek, když jsme se v ordinaci mé gynekoložky drželi za ruce, zatímco mi sdělovala, že mám zřejmě zkažené vajíčko (typ velmi časného potratu, při kterém se oplodněné vajíčko nikdy nevyvine v embryo). Zlomilo nám to srdce.
Po potratu jsem se necítila ve svém vlastním těle doma. Ale i přesto jsem se chtěla hned začít znovu snažit. A tak jsme to se souhlasem mého lékaře po třech týdnech udělali.
Stále jsem truchlila nad potratem, když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Zpočátku jsem byla nadšená – měla jsem pocit, že jsem si dokázala, že mé tělo není tou ztrátou zlomené. Cítila jsem se silná. Vzrušená. Naplněná nadějí, že budu matkou.
O pár dní později se dostavila intenzivní a nezvladatelná úzkost.
Úzkost z toho, že se budu znovu snažit
Úzkost, která následovala po radosti ze zjištění, že jsem znovu těhotná, není neobvyklá. „Pravdou je, že těhotenství po potratu je plné spouštěčů a úzkosti,“ říká Arden Cartretteová z webu Hello Warrior, který sdílí příběhy o neplodnosti a ztrátě těhotenství. „Strach z krvácení, křeče, nevolnost – to vše vám zamotá hlavu způsobem, který nikdo nedokáže pochopit, pokud si tím neprošel.“
Úzkosti jsou skutečné, potvrzuje doktor Tristan Bickman, gynekolog z Kalifornie. „Skutečnost je však taková, že většina žen znovu otěhotní při normálním průběhu těhotenství.“ Když jsem zavolala do ordinace svého lékaře, abych mu sdělila tuto novinu, nařídil mi krevní testy, aby potvrdil, že hladina HCG (lidského choriového gonadotropinu, tzv. těhotenského hormonu) správně stoupá, a objednal mě na první ultrazvuk o čtyři týdny později. Pokud vše půjde hladce, uslyšíme poprvé tlukot srdce miminka.
Moje předchozí těhotenství nikdy tak daleko nepokročilo.
Po potratu je čekání čtyři týdny na zjištění, zda se těhotenství vyvíjí, utrpením. Měla jsem pocit, jako by se svět zastavil – naděje i dech mi uvízly v hrudi, sevřené strachem, že znovu potratím. Tento strach mi způsobil nespavost, neustálé obavy, občasné spontánní záchvaty pláče a další návštěvy u terapeuta. Nikdy jsem nechtěla být těhotná tak moc, jako jsem chtěla být znovu těhotná. Nikdy předtím jsem takový druh obav nezažila.
Tyto typy pocitů mi nejsou cizí – před čtyřmi lety mi byla diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha během odvykací léčby kvůli poruše způsobené užíváním alkoholu – ale tohle byl zcela nový druh intenzivního strachu. Můj terapeut popsal mou úzkost jako „ztrátu nevinnosti“.
Poté, co se mi vrátil krevní test se skvělými výsledky (hladina HCG se za 48 hodin ztrojnásobila; zdvojnásobení stačilo k potvrzení zdravého těhotenství), jsem odpočítávala dny do prvního ultrazvuku. Když jsme s manželem na sedmitýdenním ultrazvuku uviděli naše naprosto zdravé miminko (které měřilo o pár dní dříve), oba jsme se trochu rozplakali. Dokonce jsme viděli malý záblesk světla, ve kterém tlouklo srdíčko miminka – i když jsme ještě neslyšeli tlukot srdce.
I přes úspěšné krevní testy a návštěvy lékařů jsem byla po celý první trimestr, kdy je riziko potratu nejvyšší, nervózní. Úzkost, kterou jsem pociťovala v prvních týdnech těhotenství, jen stěží uvolňovala své svěrače. Pronásledovaly mě příběhy o „přehlédnutých potratech“, kdy plod již není naživu, ale tělo to nepozná a stále vykazuje známky těhotenství, dokud se potrat nakonec nezjistí pomocí ultrazvuku.
Při pátrání pro tento příběh jsem proto oslovila další ženy, které se potýkají se stejnou úzkostí po potratu, jako Lauren Wellbank, 38 let, která potratila své třetí těhotenství (první dvě byla zdravá) v šestém týdnu. Pak téměř okamžitě znovu otěhotněla. „To, že jsem otěhotněla tak rychle, ve mně vyvolalo pocit, že je to znamení, že se vše vyřeší. Paranoiu to ale nezastavilo,“ říká. „Žertovala jsem s manželem, že mám z té ztráty posttraumatickou stresovou poruchu. Pokaždé, když jsem ucítila sebemenší vlhkost ve spodním prádle – což všechny těhotné vědí, o čem mluvím -, spěchala jsem do koupelny, abych se ujistila, že to zase není krev.“
Velmi jsem se do příběhu Wellbank vcítila, ale stejně jsem nedokázala umlčet ten dotěrný hlas v hlavě: Alespoň věděla, že může mít zdravé těhotenství. Protože jsem o své první těhotenství přišla, neměla jsem žádnou záruku, že budu moci někdy zdravě otěhotnět. Samozřejmě jsem věděla, že statistiky hovoří v můj prospěch (jen 1 % žen potratí opakovaně), ale říkat si několikrát denně, že já i dítě budeme pravděpodobně v pořádku, pomáhalo jen málo. Zavolala jsem tedy svému lékaři a požádala ho o další krevní testy. Říkala jsem si, že čím víc údajů budu mít, abych dokázala, že je mé těhotenství zdravé, tím snadněji se mi podaří umlčet přetrvávající úzkost.
I to je normální, říká Bickman. „Některé ženy, které otěhotněly po potratu, mě budou navštěvovat častěji,“ říká. „Krevní testy děláme dříve a častěji. Díky tomu se mohou cítit v těhotenství jistější.“
Po dalším pozitivním krevním testu a další návštěvě ultrazvuku, kde jsme konečně slyšeli tlukot srdce, jsem pocítila novou úlevu.
Řešení úzkosti
Můj terapeut mě povzbuzoval, abych se snažila užívat si těhotenství a abych o své úzkosti mluvila se svými blízkými – obojí se snáze řekne, než udělá.
Obzvlášť těžké bylo otevřít se manželovi. Bála jsem se, že ho vyděsím svými vlastními obavami. Když už jsem si naše těhotenství nemohla užít já, chtěla jsem, aby si ho užil alespoň on. Nakonec jsem se manželovi otevřela, ale když jsem se poprvé rozhodla s někým promluvit, řekla jsem to své blízké kamarádce Priscille, která po ztrátě dcery na konci druhého trimestru zažila ztrátu těhotenství a posttraumatickou stresovou poruchu spojenou s porodem. Otevřít se kamarádce, která zažila něco podobného, a slyšet její podporu mi pomohlo otevřít se dál – něco, co pomohlo i Wellbank. „Moje kamarádka si tím už prošla,“ říká. „Nemusela jsem své myšlenky nebo obavy předestírat slovy ‚vím, že je to hloupost‘ nebo ‚vím, že je to nepravděpodobné‘, jako jsem to dělala s manželem.“
Mluvení o tom, jak s manželem, tak s Priscillou, mě konečně začalo zbavovat nejhorší úzkosti. Stejně jako otevření se svým obavám z potratu na Instagramu. Desítky kamarádek a známých se mi svěřily se svými podobnými pocity; po mém potratu, kdy jsem se o svou novinku také podělila na sociálních sítích, se mnoho žen podělilo o své vlastní zkušenosti s potratem. Některé mi soukromě řekly, že neměly odvahu sdělit svůj příběh, dokud mě neviděly, jak to dělám. A teď přišla podobná reakce – mnozí mi říkali, jak jsou mé obavy z potratu normální, a líčili, jak to zvládli.
Oficiálně jsem přešla do druhého trimestru, ale úzkost z další ztráty těhotenství stále úplně nezmizela – alespoň jednou denně přemýšlím, jestli je moje bříško dost velké, nebo se bojím, že jsem necítila dost kopanců. Snažím se vzpomenout si na slova své terapeutky: oslavit své těhotenství a udělat něco pro sebe a pro miminko. Masíruji si bříško, které pomalu roste, medituji s aplikací určenou pro těhotenství a nadšeně plánuji náš dětský pokoj s očekáváním, že všechno bude v pořádku. Přesto je to někdy děsivé.
Díky tomu, že jsem se svěřila se svými obavami na internetu i mimo něj, se mi podařilo najít určitou podporu, která mi pomáhá toto těhotenství zvládnout. Doufám, že vše bude i nadále probíhat dobře a já příští rok na jaře porodím zdravé miminko. Ale vím, že kdyby opět došlo k nejhoršímu, budu mít i nadále při sobě svůj podpůrný systém. A to je velmi uklidňující.“
Irina Gonzalezová je redaktorka a spisovatelka na volné noze z Floridy, která se zabývá latinskoamerickou kulturou, střízlivým životem, rodičovstvím a vším, co se týká životního stylu. Sledujte ji na Instagramu @msirinagonzalez.