Jako člověk s úzkostnou poruchou mám neustále rozhozenou mysl, která se snaží na všechno přijít. U každého problému, který se objeví, můj mozek zdůvodňuje stovky možných příčin, přičemž se obvykle ustálí na nejhorším možném scénáři nebo na tom, který nese největší osobní odpovědnost. Považuji se za zlomeného a chybujícího, takže přirozeně předpokládám, že chyba musí být nakonec na mé straně.
Když mi přítel nepotvrdí zprávu nebo mi hned neodpoví, moje mysl se předhání v luštění, co jsem asi udělal, že jsem ho naštval, aniž bych si to uvědomil. Přemýšlím, jestli jsem byla tak hrozná kamarádka, zahleděná do svého vlastního trápení a osobních problémů. Domnívám se, že jsem musela znehodnotit jejich přátelství, nenapravitelně ho poškodit a přimět je, aby na mě zanevřeli a odešli. Nějak se mi vždycky zdá pravděpodobnější ta nejhorší možná pravděpodobnost než pouhá možnost, že jsou třeba jen zaneprázdnění, rozptýlení svým vlastním životem v danou chvíli.
Když mi můj partner neodpovídá s naprostým nadšením nebo vášní, začínám přemýšlet o tom, jestli se do mě nezamiloval. Pozastavím se nad tím, jak moc jsem ve vztahu vždycky byla na obtíž, ať už skutečná, nebo imaginární. Přemýšlím, jestli nenarazili na někoho jiného, s kým si rozumí lépe, a upřímně řečeno bych se jim nedivila, kdyby se to stalo, protože vím, jak příšerná někdy dokážu být. Bez ohledu na to, jak moc nebo jak často mi říkají, že mě milují a že si beze mě nedokážou představit svůj život, moje úzkost ve mně zanechává ohromující pocit nejistoty, který mě přesvědčuje, že kdokoli jiný na světě by pro ně byl lepší volbou než já.
Pokud se něco pokazí ve škole nebo v práci, automaticky předpokládám, že za to musím být vinen, a hledám, jak za to musím být nakonec zodpovědný. I když s jistotou vím, že nemám nic společného s tím, že se situace stala, hledám oblasti, kde jsem svým zásahem mohl neštěstí zabránit, a obviňuji se z nečinnosti. Mám pocit, že jsem zatracen, když to udělám, a zatracen, když to neudělám, ale tak jako tak jsem stále na vině.“
Pokud se něco rozbije nebo přestane fungovat, sleduji, kdy jsem to naposledy používal, a zvažuji každý svůj nezodpovědný čin, který mohl přispět k jeho zániku. Někde v hlavě si racionálně vysvětluji, že když jsem jednou před půl rokem zapomněl vypnout stroj, když jsem ho přestal používat, muselo to nakonec způsobit řetězovou reakci, která vedla k jeho poškození a zničení. Nezáleží na tom, jestli od té doby tucet dalších lidí udělal každý tucet různých věcí, které přispěly k dané situaci. V mé mysli jsou mé chyby tak do očí bijící, že si nedokážu představit, že by nějaké jiné vysvětlení bylo pravděpodobnější. Nezáleží na tom, jestli byl předmět za zenitem nebo odřený a už dávno měl být vyměněn. Moje úzkost mi říká, že nebýt mě, byl by stále použitelný.
Všechno si internalizuji. Předpokládám, že chaos v mém nitru neustále prosakuje do světa kolem mě, prosakuje do všeho, s čím přijdu do styku, a nakonec vše ještě zhoršuje. Moje mysl se řítí přímo k absolutně nejhoršímu možnému scénáři a cestou si dělá zastávky u každé další negativní možnosti. Moje úzkost má tendenci mě zaslepovat před pozitivními možnostmi, nebo dokonce před pouhou pravděpodobností náhody či shody okolností. Odmítá jakoukoli náhodu a vždy hledá jednoznačnou odpověď a příčinu. Vždy musí existovat nějaký důvod, vždy musí být někdo, kdo za to může, a moje mysl mě určila jako obětního beránka.
Nedělám to záměrně. Není to tak, že bych byla jen „negativní Nancy“, která odmítá naslouchat rozumu nebo vidět pozitivní stránku věci. Když se obviňuji, nedělám si lítostivý večírek a neočekávám, že se ostatní budou cítit špatně i kvůli mně. Skutečně se cítím zodpovědná, kdykoli se něco pokazí. Součástí úzkostné poruchy je mozek, který neustále a důsledně pracuje na plné obrátky a hledá souvislosti a vysvětlení všeho kolem mě, ať už jsou tyto souvislosti skutečné, nebo imaginární. I když se tyto souvislosti zdají ostatním, kteří se na ně dívají, směšné, když je moje mysl vytváří, připadají mi opravdové. Můj mozek často jede na autopilota a já se jen vezu. Kdykoli se racionální stránka mé mysli pokusí promluvit, ozvat se, dokonce naznačit, že možná přeháním nebo dělám něco z ničeho, je tento hlas přehlušen stovkou dalších hlasů, tisícem dalších možností, způsobů a důvodů, proč bych se mohl, musel mýlit.
Jestliže jsem měl někdy v minulosti přátele, kteří se distancovali, protože měli pocit, že jsem příliš velká hrstka, část mého já předpokládá, že ostatní přátelé budou následovat jejich příkladu a zavrhnou mě také. Pokud se mi někdy stalo, že mě partner přestal milovat nebo mě podvedl s někým jiným, část mého já se připravuje na to, že se to stane příště a já zůstanu opuštěná a sama. Kvůli tomu mám problém pustit si lidi k tělu, mám problém důvěřovat druhým a dovolit si být zranitelná. Bojím se, že mi někdo ublíží, že se znovu dostanu do takové situace. I když část mého já ví, že moji současní přátelé a partner nejsou ti lidé, kteří mi v minulosti ublížili, můj mozek stále tlačí na to, aby vše spojil dohromady, aby vytvořil souvislosti i tam, kde žádné skutečně neexistují. Ještě horší je, že když se setkávám s bolestí nebo opuštěním ze strany druhých, stále zpochybňuji sama sebe a hledám osobní odpovědnost za rozhodnutí a činy všech ostatních.
Možná ještě horší než počáteční hra na obviňování, kterou hraji sama se sebou, je způsob, jakým moje mysl bude neustále stavět a skládat mé teorie na sebe a stupňovat je do nepochopitelných rozměrů. Stavím ve své mysli tyto křehké domečky z karet a přidávám jednu kartu za druhou, dokud nevytvořím nejistou věž sebenenávisti a obviňování. Rvu se do sebe nekonečným monologem, který mi neustále podsouvá, že kdybych se jen víc snažila, jen byla lepší, nebyla tak zlomená, byla zodpovědnější, nic z toho by se nestalo. Moje mysl se mi vysmívá, říká mi, že jsem to měla vědět lépe, než to vůbec zkoušet, a připomíná mi, že všechno, co dělám, všechno, o co se ještě pokusím, časem také selže. Namlouvám si lež, že je mi souzeno zůstat sama, že dříve nebo později vždycky všichni odejdou, a pak všechny odstrkuji, čímž vytvářím sebenaplňující se proroctví. Dovolím své úzkosti, aby mě přesvědčila, že neúspěch a samota jsou nevyhnutelnou součástí mého života a že si nic lepšího nezasloužím. Upřímně věřím, že to je prostě to, co dělám, prostě to, jak můj život půjde, že nemohu bojovat proti nevyhnutelnému.
I když nakonec vyjde najevo, že jsem za to nemohl, i kdyby situace měla jednoduché vysvětlení, které se mnou nemá nic společného, mou úzkost to nepotlačí. Místo toho si říkám: „Tentokrát jsem to možná nebyl já…“, když se začnu psychicky připravovat na to, že příště budu skutečně na vině já. Přičítám to pouhému štěstí a nepovažuji se za člověka, který by měl někdy opravdové štěstí, takže to považuji za vzácnou „volnou cestu“, která se pravděpodobně už nikdy nebude opakovat.
Často se přistihnu, jak se vydávám touto cestou plnou úzkosti a zbytečně panikařím ještě předtím, než znám všechna fakta. Přistihnu se, že se snažím svalit veškerou vinu na sebe ještě předtím, než plně porozumím situaci nebo její příčině. Často se přistihnu, že si jakýkoli odstup od rodiny a přátel beru osobně, aniž bych vzal v úvahu, že i jejich životy jsou rušné a že život potkává každého z nás. Mám pocit, že musím být neustále ostražitá, neustále si uvědomovat sama sebe, abych měla alespoň tu nejmenší šanci racionalizovat sama se sebou, než začne nevyhnutelná hra na sebeobviňování. I pak je to boj v mém nitru, protože moje tělo automaticky reaguje na úzkost, která hnisá v mé mysli. I když logická část mého mozku dokáže určit, že za to nemůžu, vždycky mi v hlavě poskakuje to jádro pochybností a ptá se: „…Ale jak to víš jistě?“
Před lety jsem měla kamarádku, která mi žertem říkala: „Beth… slez z toho kříže. Potřebujeme dřevo.“ Je to věta, kterou jsem si silně spojila se svou vlastní úzkostí. Koneckonců celý život zbytečně nesu břemeno, ať už skutečné, nebo imaginární, všeho, co se kolem mě děje. Pomalu se učím rozlišovat mezi racionálním a iracionálním, přebírám odpovědnost za své vlastní činy a rozhodnutí, aniž bych na svých bedrech nesl tíhu zbytku světa. Svou úzkostnou poruchu sice nemohu zapudit myslí nad hmotou, ale schopnost zachytit se a oddělit to, co je pravděpodobné, od toho, co je nepravděpodobné, je dobrý začátek. Možná budu muset žít s touto úzkostnou příšerou na zádech, ale nemusím ji neustále živit.
.